Vznik plazů měl klíčový význam ve fylogenezi vyšších obratlovců. Zatímco část obojživelníků žila v úplné závislosti na vodním prostředí, tak jak je známe dnes, jiná skupina, známá jako Anthracosauria se z tohoto prostředí začala vymaňovat. Předpokládá se, že se z antrakosaurních obojživelníků vyčlenila evoluční linie směřující k blanatým (amniotům). K této změně došlo zřejmě ve svrchním karbonu, asi před 300 miliony let, vlivem vysychání močálů. Tomuto procesu se část zde žijících tetrapodů (čtvernožců) přizpůsobila, vytvořila si kožní bariéru bránící vyschnutí organismu a plodové obaly - amnion, chorion (seróza), allantois - chránící zárodek v průběhu embryonálního vývoje. Plazi (společně s ptáky) a savci proto tvoří skupinu tzv. blanatých - Amniota. Díky tomuto přizpůsobení se jejich rozmnožování stalo zcela nezávislým na vodním prostředí, což vedlo k následnému ovládnutí souše obratlovci. Velmi záhy došlo k rozštěpení amniot na více evolučních linií, z nichž jedna směřovala ke vzniku savců (Synapsida, někdy též Therapsida, tedy živočichové se savčí lebkou) a další dala vzniknout recentním plazům (Sauropsida, tedy vlastnící plazí typ lebky), mezi které z fylogenetického hlediska patří i ptáci. Na konci karbonu se tato plazí linie rozdělila na dvě větve – Anapsida a Diapsida – lišící se od sebe mimo jiné opět stavbou lebky. Lebka anapsidní je bez spánkových jam a jařmových oblouků, zatímco lebka diapsidní má dvě spánkové jámy a dva jařmové oblouky. Rozvoj spánkových jam a jařmových oblouků přispěl k rozvoji žvýkacích svalů. K anapsidním plazům, považovaným z evolučního hlediska za primitivní, bývaly z recentních skupin tradičně řazeny želvy (Testudines). Tento pohled je dnes překonán a želvy jsou řazeny mezi korunová (pokročilá) diapsida. V takovém případě by želví lebka získala anapsidní rysy zřejmě druhotně, ztrátou diapsidních znaků. Ostatní recentně žijící plazi (Archosauria a Lepidosauria) patří a i v minulosti patřily mezi Diapsida. Mezi archosaury patří z fylogenetického pohledu z žijících zástupců krokodýli (Crocodylia) a ptáci (Aves). Lepidosauři neboli česky šupinovci se dělí na větev označovanou jako Rhynchocephalia (haterie) a Squamata (šupinatí). Mezi šupinaté plazy patří tradičně ještěři (Sauria), dvouplazi (Amphisbaenia) a hadi (Ophidia). Na světě je známo přes 7 800 recentních druhů plazů.
Charakteristické znaky plazů: Ektotermie (poikilotermie, heterotermie) - tělesná teplota plazů je na rozdíl od ptáků a savců proměnlivá a do značné míry závislá na teplotě prostředí. Termoregulace je převážně behaviorální, klade požadavky na chování, které danému jedinci umožní dosáhnout požadované tělesné teploty a na druhou stranu se vyhnout přehřátí. Například v chladném období vystavují co největší plochu těla slunečním paprskům nebo se tisknou k vyhřátému zemskému povrchu. V horkém období se naopak ukrývají ve stínu, některé pouštní druhy se zdvihnutím nad horký povrch vystavují chladnějšímu proudění vzduchu. To je třeba respektovat při terarijním chovu a vytvořit teplotní gradient tak, aby si plazi mohli sami volit místo s optimální teplotou. Akvatické druhy střídají slunění na souši s pobytem ve vodě. Ektotermie plazů také limituje jejich rozšíření. Nevyskytují se až na výjimky (např. zmije obecná, ještěrka živorodá) v chladných polárních oblastech a vysoko v horách. Na druhou stranu jim to umožňuje přežít s menším množstvím přijaté potravy, kterou nepřeměňují na metabolické teplo.
Tělo kryje s výjimkou některých vodních želv suchá pokožka s rohovinovými šupinami nebo štíty. Plazi mají čtyři končetiny a ocas.
U některých skupin sekundárně redukovány. Oplození je vnitřní. Samci želv a krokodýlů mají nepárový, samci ostatních skupin párový kopulační orgán, u haterií je jen rudimentární. U mnoha druhů je známý jev označovaný jako amfigonia retardata – sperma může být u samic těchto druhů uchováváno v pohlavních cestách až několik let, než dojde k oplození. To je důležité u druhů s nízkou populační hustotou. Na tento jev se nesmí zapomínat v zajetí, kdy například čerstvě zakoupená samice některé živorodé zmije může svého majitele mile překvapit porodem desítek svých jedovatých potomků, na které neopatrný majitel narazí čirou náhodou při čištění terária. Plazi mají amniotická vajíčka. Vaječné obaly (amnion, chorion a allantois) chrání zárodek před vyschnutím. Vývoj vajíčka je přímý a probíhá mimo vodu. Plazi na rozdíl od ptáků o vajíčka zpravidla nepečují. Na to se nesmí zapomínat při umělé inkubaci nebo přenášení vajíček, která nesmí být otáčena. Zárodek by se mohl dostat pod žloutkový vak a odumřít. Plazi mají neukončený růst, rostou po celý život.
Dýchají
plícemi. Kožní dýchání je výrazně omezeno. Pomocné dýchání prokrvenou
sliznicí análních vaků či faryngeálních klků v hltanu se vyskytuje pouze u
některých vodních želv.
Tělesná stavba je nezaměnitelná s jinými
živočichy. Nejcharakterističtějším znakem želv je bezesporu
krunýř složený ze dvou částí.
Dorzální část se nazývá karapax,
ventrální plastron. Obě části jsou
po stranách těla spojené v místě nazvaném most. Svrchní část (karapax)
vzniká spojením osmi tělních obratlů s přiléhajícími žebry a plochými dermálními
kostmi - osteodermy. Spodní část
krunýře (plastron) vzniká splynutím
části sterna a pletence hrudních končetin s kostěnými deskami opět dermálního
původu. Kostěný krunýř kryjí
rohovinové štítky epidermálního
původu, které svým tvarem a počtem nekopírují rozložení kostěných desek ležících
pod nimi, což ještě zvyšuje pevnost krunýře. Zejména terestrické druhy spoléhají
na pasivní ochranu robustního krunýře. Některé druhy (například zástupci
klapavkovitých - Kinosternidae) se mohou pomocí kloubu na plastronu do krunýře
zcela uzavřít. Karapax akvatických druhů je méně klenutý, stavba jejich krunýře
je odlehčená, často s fenestracemi
v kostěné části. Množství fontanel je značné zejména u mořských želv, kde je
výhodná naopak lehkost krunýře. Krunýř výrazně akvatických želv čeledí
Trionychidae, Carettochelyidae a Dermochelyidae kryje na povrchu jen silná kůže.
Želvy jsou jedinečné
uložením pletenců hrudních i
pánevních končetin. Ty se posunuly dovnitř hrudního koše a jsou ukryty
v krunýři. To umožňuje většině druhů v případě nebezpečí zatáhnout do krunýře
hlavu, končetiny a ocas. Lebka je
anapsidního typu, čelisti jsou
bezzubé, kryté ostrými rohovinovými deskami. Ušní bubínek je krytý kůží nebo
šupinami. Penis je nepárový. Známe dva recentní podřády –
želvy
skrytohrdlé (Cryptodira)
a skrytohlavé
(Pleurodira). Kromě jiných
znaků se na první pohled snadno odlišují na základě způsobu ukrývaní hlavy do
krunýře. Pleurodira přikládají hlavu
pod krunýř do strany horizontální kličkou, takže vidíme hlavu a krk z boku.
Cryptodira vytvářejí vertikální
esovitou kličku, kterou zatahují do krunýře pozpátku a hlavu ještě zpředu kryjí
přiložením hrudních končetin. Proto u těchto želv obvykle z krunýře vyčnívá
pouze čenich mezi předními končetinami.
Všechny druhy želv jsou
vejcorodé (oviparní). Velikost
snůšky do určité míry koreluje s velikostí těla samice. Malé druhy mívají ve
snůšce po jediném vejci, velké mořské želvy až 200 vajec. Inkubace u všech druhů
probíhá na souši, rodičovská péče u želv končí výběrem místa snůšky. Krunýř
mláďat je měkký a pružný, k osifikaci dochází postupně s věkem. Většina želv
dospívá mezi pátým a patnáctým rokem života. Jedná se o dlouhověká zvířata
dožívající se desítek let, u některých druhů i více než sto let. Největší
doložené stáří je 152 let u želvy
obrovské (Aldabrachelys
gigantea) z atolu Aldabra (v tomto věku byla želva omylem zastřelena
nezodpovědným vojínem při čištění zbraně???!!!, prostě mu selhala zbraň, jak
tragikomické). Želvy se vyskytují od mírného pásma po tropické oblasti, existují
mořské i pouštní druhy, mnohosetkilogramoví obři i miniatury s hmotností okolo
100 gramů.
Podřád: Skrytohlaví (Pleurodira)
Čeleď: Matamatovití (Chelidae)
Nejznámějším zástupcem
je asi matamata třásnitá (Chelus
fimbriatus), bizarní želva
obývající pomalu tekoucí nebo stojaté vody v Jižní Americe. Množství kožních
výrůstků na krku (viz obr.) spolu s porosty řas na krunýři způsobují, že
matamata snadno uniká pozornosti drobných rybek a žab, jež jsou nejvýznamnější
složkou jejího jídelníčku. Jakmile se rybka ocitne v blízkosti želví tlamy, ta
ji prudce otevře a vzniklým podtlakem rybu doslova nasaje. V Australské oblasti
žijí akvatické želvy s velmi dlouhým krkem, dlouhokrčky rodu
Chelodina.
Obr.
Matamata
třásnitá (Chelus
fimbriatus) (Foto HP).
Čeleď:
Terekovití (Podocnemididae)
Středně velké až velké
říční želvy s délkou krunýře od 25 do 80 cm, vesměs dobří plavci. Zástupci
čeledi se vyskytují na Madagaskaru a v severní polovině Jižní Ameriky, východně
od And. Dříve byly do této čeledi řazeny i afrotropické želvy rodů
Pelomedusa a
Pelusios, dnes tvořící poslední
třetí čeleď skrytohlavých – čeleď
pelomedusovitých (Pelomedusidae).
Obr.
Africká želva Pelusios broadleyi
(Foto HP).
Obr.
Dospělý jedinec malé africké želvy
Pelusios nanus (Foto HP).
Podřád: Skrytohrdlí (Cryptodira)
Čeleď: Kajmankovití (Chelydridae)
Dravé sladkovodní želvy
s velkou hlavou a silnými hákovitými čelistmi (nebezpečné
druhy!). Nejsou dobří plavci, ve vodě spíš kráčí. Plastron je silně
redukovaný ve tvaru kříže, ocas je silný a stejně dlouhý jako karapax. Čeleď
obsahuje v současnosti jen zástupce dvou rodů vyskytujících se v Americe.
Kajmanka dravá
(Chelydra
serpentina), velká, kousavá a velmi žravá („všežravá“) želva
živící se drobnými savci, vodními ptáky, rybami a dalšími dostupnými obratlovci
(obojživelníky včetně jejich larev a vajíček a také malými druhy želv), ale také
širokým spektrem bezobratlých. Většinu času tráví ve vodě, preferuje bahnité
dno. Jedinci ze severních částí areálu přezimují a jsou velmi odolní k chladu.
Obr. Kajmanka supí
(Macrochelys
temmincki) je asi nejtěžší
sladkovodní želva (80 kg) s krunýřem do 66 cm. Vodu opouští jen samice v době
kladení vajec. Živí se převážně rybami, na které číhá nehybně na dně. Má při tom
otevřenou tlamu, ve které pohybuje jako návnadou červeným červovitým výrůstkem
na konci jazyka. Po přilákání ryby jen bleskově zavře čelisti (Foto VB).
Čeleď: Hlavcovití (Platysternidae)
Jediný zástupce
hlavec plochý (Platysternon
megacephalum). Jeho relativně velká hlava s hákovitými čelistmi nejde
zatáhnout do krunýře. Je proto chráněna silnou klenbou a rohovinovým štítem.
Karapax (do 20 cm) je plochý, přizpůsobený životu v horských tocích Číny, Barmy
a Vietnamu.
Obr. Hlavec plochý (Platysternon megacephalum) – detail hlavy, pohled zboku a při pohledu svrchu (Foto HP).
Čeleď: karetovití (Cheloniidae)
Mořské želvy s veslovitými končetinami a plochým krunýřem dosahujícím délky od 70 cm (Lepidochelys spp.) do 150 cm (kareta obrovská Chelonia mydas). Výborní plavci, na souši ale velmi neohrabaní. Obývají tropická a teplá moře, většinou v blízkosti pobřeží, vodu opouštějí jen samice v době kladení vajec. Reprodukční cyklus je víceletý, samice v průběhu reprodukční sezóny klade 2–5 snůšek v dvoutýdenních intervalech, na písčitých plážích nad čarou přílivu. Ve snůšce bývá často přes sto sférických vajec. Mláďata se líhnou za 45–90 dní, hnízdo opouštějí v noci a orientují se zejména podle intenzity světla, která je největší nad mořskou hladinou (mimořádné nebezpečí představují přesvícené hotelové komplexy). Pohlavní dospělosti dosahuje většina druhů až okolo 25 let věku. Jednotlivé druhy do jisté míry potravně specializovaly, například kareta obrovská (Chelonia mydas) je v dospělosti býložravá, hlavním zdrojem potravy jsou tzv. mořské „trávy“ a řasy, kareta obecná (Caretta caretta) se živí hlavně mořskými korýši a měkkýši, u karety pravé (Eretmochelys imbricata), teplomilné a menší z karet, tvoří významnou složku potravy mořské houby a měkcí koráli. Posledně zmíněný druh má také největší snůšky, často až přes 200 vajec.
Čeleď: kožatkovití (Dermochelyidae)
Jediný recentní druh
kožatka velká (Dermochelys
coriacea) je zároveň
největší žijící želvou. Délka krunýře dospělých jedinců je v průměru 134–167
cm, někteří autoři uvádějí maxima až 250 cm, hmotnost největších kusů přesahuje
500 kg (bývá uváděna hmotnost 867 kg, či dokonce potenciál dosáhnout až 1000
kg). Tato želva je v mnoha směrech výjimečná, její výrazně redukovaný kostěný
krunýř není kompaktní a navíc místo rohovinových štítků je krytý pevnou kůží, ve
které se nachází množství drobných osteodermů. Jedná se o pelagický druh
překonávající velké vzdálenosti, výborně plave – je schopen vyvinout rychlost až
30 km/h. Kožatka je mezi žijícími plazy jedinečná svou schopností
částečné endotermie – dokáže udržet svoji tělesnou teplotu v rozmezí
25–26 °C i ve vodě s teplotou 8 °C. To jí umožňuje navštěvovat i chladné vody u
pobřeží Norska či Aljašky. Živí se hlavně medúzami (často hynou po pozření ve
vodě se vznášejících plastových sáčků a tašek připomínajících právě medúzy).
Čeleď: Kožnatkovití (Trionychidae)
Výrazně akvatické
sladkovodní želvy s plochým, okrouhlým a „měkkým“ krunýřem (u největších říčních
druhů rodů Chitra a
Pelochelys delším než jeden metr),
který nekryjí rohovinové štítky, ale pevná, hladká kůže, tvořící na okrajích
široký, plochý lem. Kosti krunýře jsou druhotně redukovány. Pevným základem
karapaxu je kostěná plotna, distální konce žeber jsou obvykle volné. Krk je
velmi dlouhý, plně zatažitelný a mimořádně ohebný, čelisti jsou silné a ostré,
kryté masitými pysky, v kombinaci s obvyklou kousavostí - při manipulaci
s kožnatkami je třeba dbát zvýšené
opatrnosti! Hlava vybíhá v protáhlý čenich.
Na končetinách jsou mimořádně velké plovací blány a typicky tři drápy
(viz název čeledi).
Obr.
Kožnatka Lissemys scutata –
pohled na karapax a plastron samce a samice (Foto HP).
Obr.
Kožnatka Lissemys scutata –
mladý jedinec (vlevo) a dospělý (vpravo) (Foto HP).
Čeleď: Geoemydovití (Geoemydidae)
V současnosti
nejpočetnější čeleď (přes 60 druhů) z jižní Asie, jižní Evropy a severozápadní
Afriky, výjimkou je neotropický rod
Rhinoclemmys. Zástupci rodu Cuora
se jsou schopni pomocí volného kloubu na rozděleném a pohyblivém plastronu úplně
uzavřít do krunýře.
Obr.
Kompletně uzavřený krunýř želvy
Cuora galbinifrons (Foto HP).
Obr.
Kompletně uzavřený plastron želvy
Cuora amboinensis (Foto HP).
Čeleď: Emydovití (Emydidae)
Akvatické,
semiakvatické, ale i terestricky žijící želvy. Končetiny mají ploché, mezi prsty
plovací blány, ostré drápy. S výjimkou rodu
Emys se všichni ostatní zástupci
čeledi vyskytují v Novém světě, většina v Severní Americe.
Želva bahenní
(Emys
orbicularis) je jediný zástupce čeledi žijící ve Starém světě, v oblasti
západního palearktu, v severozápadní Africe, Evropě a v Asii na východ do Íránu
a k Aralskému jezeru. Je to jediná želva kdysi se vyskytující na území ČR. Je
velmi otužilá, na sever zasahující až na území Litvy. Převážně masožravá. Hladký
oválný krunýř dorůstá do 20 cm, plastron je rozdělen na dvě poloviny spojené
navzájem a ke karapaxu vazivem.
Obr.
Želva bahenní (Emys
orbicularis). Samec se zakalenou
čočkou (vlevo) a samice (vpravo) (Foto TN, VB).
Obr.
Želva bahenní (Emys
orbicularis) (Foto ZL).
Obr.
Další zástupce, želva nádherná (Trachemys
scripta) ze Severní Ameriky
bývá častým druhem v obchodech se zvířaty (faremní odchovy). Stále častěji jsou
ale využívány též jako zdroj masa v čínských tržnicích. Slouží také jako
modelový druh v laboratorních experimentech. U zástupců rodu
Trachemys mají samci na hrudních končetinách
delší drápy než samice (Foto OS, AL).
Čeleď: Testudovití (Testudinidae)
Typické suchozemské
želvy s robustním klenutým karapaxem od „miniatur“ po gigantické druhy
s krunýřem 130 cm (galapážská želva
sloní Geochelone nigra).
Obr.
Kopulující želvy paprsčité (Astrochelys
radiata) (Foto OS, Zoo Plzeň).
Obr.
Želva sloní (Geochelone nigra)
(Foto VB).
V Evropě je nejčastěji
chovaným a odchovávaným druhem želva
zelenavá (Testudo
hermanni). Žije v evropském Mediteránu a na některých středomořských
ostrovech, preferuje suché lesostepi. Obvykle dosahuje délky do 20 cm.
Obr.
Želva zelenavá (Testudo hermanni)
(Foto VB).
Obr.
Želva zelenavá (Testudo hermanni)
má na špičce ocasu rohovinový trn výrazný zejména u samců (Foto VB).
Další evropská
suchozemská želva, želva žlutohnědá
(Testudo
graeca), je choulostivější želva vyskytující se v severní Africe, na
Blízkém východě a od východního Balkánu přes Turecko do východního Íránu.
Největší jedinci z Balkánu mohou dosahovat délky přes 30 cm (obr. vlevo), naopak
malé formy ze severní Afriky nebo Blízkého Východu nepřesahují v dospělosti 15
cm (obr. vpravo). Ocas je bez koncového trnu, na stehnech je po jedné výrazně
zvětšené kónické šupině.
Obr.
Želva žlutohnědá (Testudo
graeca). Velká tmavá forma (vlevo) a
drobnější světlá forma z aridních oblastí (Foto PŠ).
Třetí
a největší evropskou suchozemskou želvou je
želva vroubená (Testudo
marginata) obývající pouze jižní Balkán. Její až 40 cm dlouhý karapax má
vzadu výrazně rozšířené okrajové štítky.
Obr.
Vajíčka a mládě želvy vroubené (Testudo
marginata) (Foto OS).
Řád: Haterie (Rhynchocephalia)
Pouze dva druhy jediné
čeledi hateriovitých (Sphenodontidae)
přežívají na malých ostrůvcích v okolí Nového Zélandu. Jsou to robustní plazi
ještěrkovitého vzhledu s relativně velkou hlavou, pětiprstými končetinami a
silným, ze strany zploštělým ocasem. Lebka je diapsidní, chrup
akrodontní.
Přední zuby jsou zvětšené, horní
čelist přesahuje přes okraj dolní čelisti. Kromě zubů na čelistech má také
zuby patrové vyrůstající z patrové
kosti. Haterie mají celkem dobře vyvinuté tzv.
temenní nebo také
třetí oko. Jedná se o parietální
těleso mezimozku u mláďat kryté průsvitnými šupinami, u starších zvířat silnější
kůží. Má strukturu primitivního oka s čočkou, sítnicí a nervovými spoji do
mozku. Nejsou však vyvinuty akomodační aparát a okohybné svaly, není schopno
vytvářet obraz. Ušní bubínek chybí. Na temeni hlavy a na hřbetě je hřeben
vzpřímených trnů. Na rozdíl od šupinatých (Squamata) má také
gastralia –
břišní žebra. Hemipenisy jsou pouze
rudimentární.
Haterie novozélandská
(Sphenodon
punctatus) žila do příchodu bílých osadníků i na hlavních ostrovech
Nového Zélandu (maory byla nazývána
tuatara), byla však vytlačena zavlečenými domácími zvířaty. Loví v noci
běžně při teplotách mezi 12 a 16 °C. Hlavní složkou potravy je hmyz a jiní
členovci. Samice snáší 8 až 15 vajec. Optimální
inkubační teplota v laboratorních
podmínkách je 18 – 22 °C, což je nejméně ze všech plazů. Inkubace trvá až 16
měsíců. Dožívá se více než 30 let.
Evolučně velmi úspěšný,
nejpočetnější a nejrozšířenější řád plazů (tvoří přes 95 % druhů plazů). Má dva
základní typy tělesné stavby, původní čtyřnohý ještěrkovitý nebo odvozený
beznohý hadovitý tvar těla (včetně mnoha mezistupňů). Charakteristický je pokryv
těla z rohovinových šupin a štítků. Původně diapsidní lebka ztrácí u moderních
druhů dolní, popřípadě oba jařmové oblouky. Lebeční kosti jsou volnější a
pohyblivěji uspořádané. Obličejová část lebky je pohyblivě spojena se zadním
oddílem mozkovny – tzv. kinetická lebka.
Vomeronazální (Jacobsonův) orgán je
umístěn ve stropě dutiny ústní. Jediní mezi obratlovci jsou obdařeni dobře
vyvinutým párovým kopulačním orgánem
– pravým a levým hemipenisem. Dalším charakteristickým znakem je
příčné postavení análního otvoru.
Řád je tradičně, ne zcela správně, dělen na tři recentní podřády (Lacertilia -
ještěři, Amphisbaenia - dvouplazi a Serpentes - hadi)
Podřád: Ještěři (Lacertilia = Sauria)
Šupinatí plazi
ještěrkovitého typu se čtyřmi pětiprstými končetinami a dlouhým ocasem i
hadovité beznohé formy s řadou přechodů (např. pouze přední nebo pouze zadní pár
končetin, redukce prstů apod.). Na kostře jsou ale vždy patrné alespoň
pozůstatky jejich pletenců. Ocas je často na určitých místech lámavý. K odlomení
(autotomii) dochází ve zvláštních
zlomových zónách procházejících středy obratlů. Odlomená část ocasu zčásti
dorůstá, regenerát má odlišné
ošupení a je vyztužen pouze chrupavkou. Pozměněná diapsidní lebka obvykle
postrádá dolní jařmový oblouk. V lebce je někdy zachován temenní otvor se
zakrnělým temenním okem. Zuby jsou
pleurodontní nebo akrodontní,
ušní otvor s bubínkem je zpravidla vytvořený a zřetelný. Oči jsou opatřeny
pohyblivými víčky nebo mohou víčka
srůst v průhledný nepohyblivý kryt.
Čeleď: Agamovití (Agamidae)
Výlučně denní, převážně
zrakem se orientující plazi (optické dorozumívání) z jižní Evropy, Afriky, Asie
a Austrálie, živící se ve většině případů dravě. Chrup je z větší části
akrodontní (jen v nejpřednější části tlamy bývají zuby pleurodontní). Ocasní
obratle jsou bez zlomových zón. Je známo asi 370 druhů.
Agama hardún
(Laudakia
stellio) – jediná agama zasahující do Evropy, dále se vyskytující přes
Turecko do Iráku a přes Blízký východ do severního Egypta. Obývá skalnaté a
kamenité biotopy, ale též kulturní krajinu i v bezprostřední blízkosti člověka.
Agama hardún loví především hmyz, ale též drobné ještěry, význam má též
rostlinná potrava.
Obr.
Agama hardún (Laudakia stellio).
Na portrétu vpravo je dobře patrný akrodontní chrup (Foto VB).
Agama límcová
(Chlamydosaurus
kingi) – severoaustralský ještěr s typickým mohutným kožním límcem okolo
krku, vyztuženým výběžky jazylky, v klidu přiložený k tělu. V případě nebezpečí
nebo při vzájemném imponování samců tyto agamy otevřením tlamy
doširoka roztáhnou kožní límec, čímž mohou případného útočníka zastrašit.
Podobně jako některé další druhy agam a leguánů dokáže běhat po dvou zadních
končetinách.
Obr.
Agama límcová (Chlamydosaurus
kingi) (Foto AL).
Obr.
Poměrně často chovaným druhem je také
agama vousatá
(Pogona
vitticeps) (Foto OS).
Obr. V
Austrálii žije pomalý bizarní pouštní
druh, moloch ostnitý (Moloch horridus).
Je to potravní specialista živící se mravenci. Kromě ochranného zbarvení ho před
nepřáteli chrání velké ostré trny. Na
těchto trnech se navíc při nočním ochlazení sráží voda, která je systémem
kapilárních pórů v kůži přiváděna k tlamce. Relativně dlouhé končetiny mohou
udržovat molocha vysoko nad rozpáleným povrchem (Foto MM, Austrálie).
Mezi nejznámější
agamovité ještěry patří severoafrický
trnorep skalní (Uromastyx
acanthinura) – pouštní býložravý ještěr se silným ocasem, krytým ostrými
trnovitými šupinami. Vzrostlí jedinci nemají v přední části tlamy zuby, ale jen
ostré kostěné hrany čelistí. Žije v koloniích, v hlinitých a kamenitých
pouštích, kde si hrabe svoje nory, až tři metry dlouhé a metr hluboké. V norách
hledá úkryt před nepřáteli i příznivější mikroklima.
Obr. Trnorep skalní (Uromastyx acanthinura) (Foto ZL; OS – Zoo Brno).
Obr. K atraktivním druhům chovaným v teráriích patří dráčci rodu Draco. Jejich charakteristickým znakem je kožní řasa po stranách těla, kterou v případě potřeby mohou pomocí pohyblivých prodloužených žeber napnout a využít k plachtění, přičemž mohou urazit vzdálenost až 20–22 m. V rámci teritoriálního a epigamního chování ukazují samci pestrý kožní lalok na hrdle (obr. vpravo) podobně jako američtí anolisové (Foto TN, Vietnam).
Čeleď: Leguánovití (Iguanidae)
Početná čeleď (930
druhů) s areálem v Americe, na Madagaskaru a na tichomořských ostrovech Fidži a
Tonga.
Obr.
Leguán madagaskarský (Oplurus
cuvieri) (Foto OS, Zoo Brno).
Zástupci se
přizpůsobili životu na zemi, ve vegetaci i na stromech, v aridních oblastech i
ve vlhkých nížinných lesích. Dosahují velikosti 10 cm až 2 m. Aktivita je vesměs
denní, stejně jako agamy se orientují zrakem.
Obr.
K optickým signálům patří u leguánů typické
pohyby těla, předvádění kožních laloků (obr. 1), barevných ploch (obr. 2) či
kostěných hřebenů (obr 3).
Leguán zelený
(obr. 1 a 2)
může být
navzdory svému názvu zbarven i rezavě nebo téměř
černě. (Foto OS, JŠ, AL).
Chrup leguánů je
pleurodontní. V rámci čeledi je
rozlišováno osm samostatných vývojových linií (podčeledí), které jsou stále
častěji povyšovány na samostatné čeledi. Zástupci této čeledi se na první pohled
nijak neliší od agamovitých.
Zřejmě nejznámějším
zástupcem je leguán zelený (Iguana
iguana), často chovaný v zajetí, dosahující délky 2 m. Výborně šplhá,
dospělci žijí v křovinách a na stromech v blízkosti vody, do níž se také
v případě nebezpečí vrhají, dobře plavou a jsou převážně býložraví. Mláďata
tráví více času na zemi a v jejich potravě je větší podíl masité složky.
Samci mají vyšší krční a hřbetní hřeben a výraznější stehenní póry než
samice.
Obr.
Leguán zelený (Iguana iguana)
(Foto OS, AL, VB).
Mezi velké zemní
leguány patří leguán nosorohý (Cyclura
cornuta) – robustní ještěr z Antil s délkou do 140 cm, žijící převážně
na zemi. Hrabe si až 3 m dlouhé nory, samci jsou teritoriální, často svádějí
souboje. Samice snáší až 20 vajec do hnízdní nory, kterou několik dní hlídá.
Všichni zemní leguáni rodu Cyclura
byli po příchodu člověka na karibské ostrovy decimováni lovem pro maso a
zavlečenými domácími zvířaty. Některé druhy zřejmě vymizely zcela, početnost
ostatních se výrazně snížila. Probíhají záchranné programy.
Obr.
Leguán nosorohý (Cyclura
cornuta) vlevo a leguán kubánský (Cyclura
nubila) vpravo (Foto VB).
Leguán středoamerický
(Ctenosaura
similis) je nejznámější a největší ze skupiny
tzv. černých leguánů (podle tmavé
kresby u dospělců), dosahující 120 cm délky. Jedná se o oblíbené chovance.
Mláďata jsou více hmyzožravá, u dospělých leguánů dominuje v potravě rostlinná
složka.
Obr.
Leguán rodu Ctenosaura
(Foto JŠ; OS - Kostarika).
Mezi stromové druhy
patří bazilišci (rod
Basiliscus), štíhlí ještěři s dlouhým ocasem, u samců s vysokými
přilbovitými výrůstky na hlavě a s vysokými kožními hřebeny na hřbetě a na
ocase. Žijí na stromech a keřích při břehu tropických vod. Ačkoli dobře plavou,
v případě potřeby dokážou díky šupinatým lemům na zadních končetinách přeběhnout
po vodní hladině. Při běhu zvedají přední část těla a běží pouze po zadních
končetinách. Dotek končetiny s vodou a odraz od hladiny údajně trvají jen sedm
setin sekundy.
Obr.
Bazilišek zelený (Basiliscus
basiliscus) (Foto VB, AL; ZL - Kostarika).
Obr.
Mladí bazilišci postrádají nápadnou přilbu typickou pro dospělce. Na obr.
mladý bazilišek zelený (Basiliscus
basiliscus) (Foto
VB)
Vyšší stromová patra
mohou obývat anolisové (rod
Anolis) tvořící početnou skupinu neotropických ještěrů (asi 400 druhů).
Samci mají
nápadný hrdelní lalok, jehož vypínáním imponují při
teritoriálním a epigamním chování.
Potrava je živočišná i rostlinná.
Obr.
Anolis rodu
Norops
(Foto VB).
Čeleď: Chameleonovití (Chamaeleonidae)
Unikátní ještěři
s nezaměnitelnou tělesnou stavbou obývající Afriku, Madagaskar, Středomoří, jih
Arabského poloostrova a Indii. Tělo mají výrazně
laterálně zploštělé, kryté drobnými
nepřekrývajícími se šupinami, bez osteodermů. Lebka je vysoká s velkými
očnicemi, dozadu vybíhá ve zřetelnou
přilbu chránící krk. Zuby jsou akrodontní,
jazyk může být i delší než je délka
těla a chameleon jej dokáže prudce vymrštit a během zlomku sekundy i s uchopenou
kořistí vsunout zpět do tlamky. Oči,
které jsou s výjimkou okolí zorničky kryté srostlými víčky,
se pohybují nezávisle na sobě, což
chameleonovi umožňuje pozorovat široké okolí, aniž by se prozradil pohybem.
Hlavu některých druhů chameleonů zdobí různé
výběžky, rohy, růžky a límce,
jejichž hlavní funkcí je zastrašování
a jiné formy vizuální komunikace.
Končetiny jsou dlouhé, přizpůsobené k pohybu po tenkých větvičkách,
klíšťkovitého tvaru. Vždy jsou spojeny dva a tři prsty proti sobě (na předních
končetinách 1-2-3 a 4-5, na zadních končetinách 1-2 a 3-4-5). Ocas je chápavý,
nelámavý.
Chameleoni jsou nespolečenští, teritoriální, kromě období páření žijí jednotlivě. I v chovech je třeba chameleony, zejména samce, držet odděleně a vzhledem k jejich výbornému zraku tak, aby na sebe jednotliví jedinci neviděli. Tím zamezíme jejich zbytečnému vzájemnému stresování a často i možným úhynům. Převážná většina druhů je výrazně arboreální, potravou je především hmyz. Pohybují se velmi pomalu kývavým předozadním pohybem. Mají výraznou schopnost barvoměny sloužící k maskování před nepřáteli a k vnitrodruhové komunikaci. V současnosti je známo asi 150 druhů.
K nám nejbližším patří chameleon obecný
(Chamaeleo
chamaeleon) ze Středomoří včetně jižní Evropy, obývající teplá
stanoviště nejraději s hustou vegetací. Loví různé členovce, ale i drobné plazy.
V terarijních chovech je nejčastějším druhem
chameleon jemenský (Chameleo
calyptratus) patřící mezi velké druhy chameleonů (samci i přes 50
cm). Na hlavě samců je až 8 cm vysoká přilba, na hrdle mají obě pohlaví vyvinut
několik milimetrů vysoký hrdelní hřeben z kónických šupin. Obdobné útvary tvoří
i hřbetní hřeben. Samci jsou navzájem velmi nesnášenliví až agresivní. Tento
druh se vyskytuje v Saúdské Arábii a v Jemenu.
Obr.
Chameleon límcový (Chamaeleo dilepis)
(Foto LP, Jihoafrická republika).
Čeleď: Gekončíkovití (Eublepharidae)
Noční ještěři blízce
příbuzní gekonům, se svislou zorničkou, pohyblivými víčky, tenkými prsty bez
příchytných lamel a lámavým ocasem. Žijí na zemi, živí se hmyzem. Vyskytují se
v Americe, Africe a Asii. Ke známějším ze zhruba 25 druhů patří
gekončík noční (Eublepharis
macularius) dorůstající až 25 cm, robustní stavby těla, z Afghánistánu,
Pákistánu a západní Indie. Samci jsou teritoriální a nesnášenliví.
Obr.
Gekončík (Foto AL).
Čeleď: Gekonovití (Gekkonidae)
Ještěři dorůstající
velikosti od 4 do 77 cm, žijící v asi 950 druzích v tropech a subtropech celého
světa. Mezi gekony jsou i druhy rozmnožující se partenogeneticky. Většina gekonů
má noční způsob života,
dorozumívají se mj. hlasem.
Obr.
Gekoni mají velké oči, obvykle se svislou zřítelnici a srostlá víčka tvořící
průhledný nepohyblivý kryt. Na obr. gekon obrovský (Gekko
gecko) (Foto TN, Vietnam) a gekon egejský
(Cryptopodion kotschyi) (Foto VB).
Mnoho druhů má výrazně
rozšířené prsty vybavené zespoda příchytnými lamelami, které jim umožňují běhat
po hladkých kolmých plochách. Povrch lamel je tvořen mikroskopickými, na koncích
rozšířenými štěty, které lnou k podkladu. Štěty jsou bohatě větvené, jejich
těsné přisednutí ke všem nerovnostem podložky zajišťuje tlak krve, která při
došlápnutí rozpíná krevní zásobníky pod lamelami. S tím souvisí zvláštní způsob
našlapování. Při zvedání končetin nejprve postupně uvolňují prsty od jejich
konců a tak snižují tlak krve v zásobnících.
Obr.
Díky příchytným lamelám na prstech mohou gekoni běhat po svislých plochách i
hlavou dolů (Foto VB, JS).
Obr. K nejznámějším druhům patří
gekon obrovský (Gekko
gecko), až 35 cm dlouhý gekon z jižní Asie, žijící na kmenech
stromů, skalách či starých stavbách. Loví větší členovce, drobné obratlovce a
jejich mláďata. Složí jako modelové zvíře v laboratorních pokusech (Foto TN, OS,
Vietnam).
Mediteránním druhem je
gekon turecký (Hemidactylus
turcicus) ze severní Afriky, Evropy, Blízkého východu a Malou Asie. Žije
na kamenitých stanovištích stejně jako na zdech domů, často i uvnitř budov.
Aktivní je v noci, od soumraku opouští své skrýše a loví hmyz a další členovce
(často na zdech jako předchozí druh). Na všech prstech má drápky a dvě řady
lamel.
Obr.
Gekon turecký (Hemidactylus
turcicus) (Foto VB).
Obr.
Gekon (Foto JS, Turecko).
Felzumy jsou pestře
zbarvení denní gekoni. Felzuma
madagaskarská (Phelsuma
madagascariensis), denní gekon s kulatou zorničkou, svítivě zelené
barvy, žijící v oblasti Madagaskaru. Existuje asi 35 druhů felzum. První prst má
zakrnělý, široké příchytné lamely jsou nedělené. Felzuma je světlomilný stromový
druh, ráda se sluní. Žije obvykle v párech. Samci jsou silně teritoriální a
vzájemně se napadají.
Obr.
Felzuma madagaskarská (Phelsuma
madagascariensis) (Foto OS, Zoo Plzeň).
Čeleď: Scinkovití (Scincidae)
Nejpočetnější čeleď
celého řádu (1300 druhů). Ještěři dosahující délky 7–65 cm. U řady druhů dochází
k redukci prstů i celých končetin,
existují i formy beznohé. Ocas je až
na výjimky (např. scink uťatý) dlouhý,
křehký a lámavý s dobrou schopností
regenerace. Chrup je pleurodontní. Tělní šupiny jsou okrouhlé, těsně k sobě
přiléhající nebo se překrývající, většinou hladké a lesklé.
Ošupení na břiše, hřbetě a bocích se
příliš neliší. Osteodermy jsou
vytvořeny. Oční víčka jsou většinou dobře vyvinuta, pohyblivá, mohou být i
srostlá, průhledná. Čeleď je rozšířena
kosmopolitně. Scinkovití jsou vejcorodí, vejcoživorodí i živorodí
(viviparní).
Obr.
Scink rodu Mabuya.
Dobře patrné je stejnocenné ošupení, které se na břiše, hřbetě a na bocích
příliš neliší (Foto VB).
Z několika evropských
scinků zasahuje nejdále na sever (Slovensko)
krátkonožka evropská (Ablepharus
kitaibelii). Je to nenápadný drobný ještěr žijící na teplých, suchých
lokalitách ve spadaném listí, trsech vegetace, skulinách mezi kameny a kořeny.
Loví drobné půdní bezobratlé. Končetiny má krátké a slabé, pohybuje se vlněním.
Obr.
Krátkonožka evropská (Ablepharus
kitaibelii) (Foto VB).
Obr.
Mezi robustní druhy
patří australský scink uťatý (Tiliqua
rugosa), který svými odstávajícími šupinami může připomínat smrkovou
šišku. Výjimečný je také krátkým, tupě zakončeným ocasem. Potravou jsou
členovci, měkkýši i rostlinná složka, příležitostně drobní obratlovci a mršiny.
V ohrožení vyplazuje široký, temně modrý jazyk. Scink uťatý je živorodý (placenta
typu chorio-allantois), samička rodí jednou ročně 1–2 velká mláďata (Foto MM,
Austrálie).
Obr. Australští scinkovití ještěři
tilikvy (Tiliqua spp.)
v ohrožení vyplazují modrý jazyk (Foto MM, Austrálie).
Čeleď: Ještěrkovití (Lacertidae)
Ještěři většinou
drobného vzrůstu dorůstající u největších z asi 230 známých druhů maximálně 90
cm. Končetiny jsou dobře vyvinuté, pětiprsté s drápky.
Ocas je dlouhý,
lámavý, schopný regenerace. Hlava je
dobře odlišená od krku a kryjí ji velké, pravidelně uspořádané štítky (pileus).
Zuby jsou pleurodontní. Ušní otvor je zřetelný. Drobné šupiny hřbetní strany se
tvarem a velikostí liší od větších, do řad uspořádaných šupin břišní strany. Na
břišní straně na přechodu krku a trupu tvoří řada zvětšených šupin podkrční
límec (collaris). Samci mají na
spodní straně stehen zvětšené stehenní
póry. Vyskytují se v Evropě, Asii a Africe. Jedná se o karnivorní, denní
ještěry, obvykle pozemní, obývající skalnatá, písčitá, křovinatá a travnatá
stanoviště. Většinou jsou vejcorodí, některé druhy jsou vejcoživorodé, jsou
popsány i druhy partenogenetické.
Naší nejběžnější
ještěrkou je ještěrka obecná (Lacerta
agilis), jedna z nejhojnějších a nejrozšířenějších ještěrek, nenáročná a
přizpůsobivá, žijící také na většině území ČR. Vyhledává sušší osluněná
stanoviště, vyhýbá se hustě zarostlým místům. V rámci celého areálu, který se
z Evropy táhne na Kavkaz a do severozápadní Číny ale obývá různé biotopy od
přímořských dun po hranici sněhu, nevadí ji ani blízkost lidských sídel.
Obr.
Samec ještěrky obecné (Lacerta
agilis). Na posledním snímku je dobře
patrný ušní otvor a za nohou přisáté dvě nymfy klíštěte (Foto TN, OS, VB).
Obr.
Samice ještěrky obecné (Lacerta
agilis) (Foto OS).
Naše největší ještěrka
- ještěrka zelená (Lacerta
viridis) dosahující délky i s ocasem do 40 cm se vyskytuje pouze
v nejteplejších oblastech naší republiky (jižní Morava, reliktně též střední
Čechy). U nás žije často v slunci exponovaných kaňonech řek, v jižních částech
areálu je běžným lesostepním druhem. Živí se členovci, ale i mláďaty jiných
ještěrek.
Obr.
Samec ještěrky zelené (Lacerta
viridis) (Foto VB).
Obr.
Samice ještěrky zelené (Lacerta
viridis) (Foto PŠ).
Největší areál mezi
ještěrkami má drobná, nenápadná a velmi otužilá
ještěrka živorodá (Zootoca
vivipara). Vyskytuje se v Evropě kromě Středomoří, v Asii až po Sachalin
a Mongolsko. Ze všech plazů zasahuje nejdále na sever až k 70 ° severní
zeměpisné šířky. Upřednostňuje vlhčí, lesnaté biotopy, lze ji ale nalézt od
mořského pobřeží po nadmořské výšky 2400 metrů. V nebezpečí hledá útočiště i
v mělké vodě. Samci jsou poměrně snášenliví. Druh je s výjimkou několika
vejcorodých populací vejcoživorodý (ovoviviparní).
Obr.
Ještěrka živorodá (Zootoca
vivipara) (Foto VB).
Čeleď: Slepýšovití (Anguidae)
Ještěři drobného až
středního vzrůstu (až 140 cm), ocas je delší než tělo s hlavou, křehký, lámavý
schopný regenerace. Čeleď zastupuje druhy beznohé i ty s dobře vyvinutými
končetinami (dohromady asi 100 druhů).
Pletence jsou však vždy zachovány.
Charakteristický je značný rozvoj
osteodermů po celém těle, ty na hlavě srůstají s kostmi lebky. Chrup je
pleurodontní, zuby mohou být i na patrových a křídlových kostech. Oko s kruhovou
zřítelnicí kryjí pohyblivá víčka
(pro srovnání s podobně beznohými hady). Hlavu kryjí pravidelně uspořádané velké
štítky. Velikostí a tvarem se hřbetní a břišní šupiny liší jen málo. Slepýšovití
jsou rozšířeni v Americe, Evropě, Asii a severozápadní Africe. Většinou jsou
vejcorodí, někteří zástupci jsou vejcoživorodí.
Obr.
Portrét slepýše křehkého (Anguis
fragilis) s dobře patrnými očními víčky
(Foto TN, VB).
U nás běžným ještěrem
je slepýš křehký (Anguis
fragilis), beznohý, dorůstající do 45 cm rozšířený v Evropě po Ural,
dále do severního Turecka a Íránu. Žije skrytě, pohybuje se pomalým plazením (osteodermy
mu ubírají na ohebnosti). Na povrchu se objevuje nejčastěji za soumraku a po
dešti, kdy hledá slimáky a žížaly. Vyhřívá se pod ohřátými kameny, méně často
přímo na slunci. Odlomený ocas dorůstá pomalu a jen částečně. Slepýš je
ovoviviparní.
Obr.
Slepýš křehký (Anguis fragilis)
(Foto TN, VB).
Od Balkánu po Střední
Asii žije jeho větší příbuzný, blavor
žlutý (Pseudopus
apodus), dorůstající do 140 cm délky. Na bocích se táhnou
podélné rýhy tvořené volným spojením
hřbetních a břišních osteodermů (ty
jsou u blavora tak pevné, že by mu znemožňovaly normálně dýchat). Po stranách
kloaky se zachovaly drápkovité rudimenty zadních končetin. Dlouhý tenký ocas
odhazují jen výjimečně. Aktivní jsou hlavně ve dne.
Obr.
Blavor žlutý (Pseudopus
apodus). Na portrétu je dobře patrný ušní
otvor a také začátek podélné rýhy tvořené volným spojením hřbetních a břišních
osteodermů (Foto VB).
Čeleď: Korovcovití (Helodermatidae)
Korovci jsou
robustní ještěři se silnými
končetinami, mohutnými drápy a tlustým nelámavým ocasem. Do ocasu se ukládá
zásobní tuk. Šupiny podložené osteodermy
mají korálkovitý vzhled. Ze smyslů dominují
čich a sluch. Mezi ještěry jsou
výjimeční svou jedovatostí (podle
platné legislativy patří mezi nebezpečné druhy). Na každé straně dolní čelisti
(na rozdíl od jedovatých hadů, kde je u horní čelisti) je
jedová žláza, jejíž jednotlivé
laloky ústí do blízkosti dolních zubů, kterých je 8 – 10 a jsou opatřeny
podélnými rýhami. Při kousnutí korovci pevně svírají čelisti, žvýkavými pohyby
prohlubují ránu do které podél rýh na zubech pomalu proniká jed. Chrup je
pleurodontní.
Obr.
Korovec jedovatý
(Heloderma
suspectum)
je do 60 cm dorůstající ještěr z polopouští jihozápadu USA a severozápadu Mexika
(Foto PŠ).
Ze západního Mexika a Guatemaly je znám ještě druhý z korovců, o něco větší
korovec mexický (Heloderma
horridum) lišící se absencí světlé kresby na vrchní straně
hlavy.
Čeleď: Varanovití (Varanidae)
Varani jsou ještěři
s menší hlavou, dlouhým krkem, protáhlým, robustním tělem, dobře vyvinutými
končetinami a dlouhým, nelámavým, svalnatým ocasem. Řada z asi 50 druhů dosahuje
běžně délky přes 1,5 m. Dokonalejší plíce a blanitá přepážka sloužící podobně
jako bránice umožňují efektivnější dýchání, lepší okysličení krve, rychlejší
metabolismus a tím i větší vytrvalost v běhu i při plavání. Mají výborný zrak i
čich. Dlouze rozeklaný jazyk slouží
k zanášení pachů do Jacobsonova orgánu. Chrup je pleurodontní. Jsou vejcorodí
(oviparní). Obývají Starý svět od Afriky přes Asii po Austrálii.
Obr.
Varan žlutoskvrnný (Varanus
panoptes) (Foto AL) a
varan skvrnitý (Varanus
salvator) (Foto TN, Zoo Saigon).
Varan pustinný (Varanus griseus) je severoafrický, arabský a středoasijský druh dorůstající do 140 cm. Tento bystrý pouštní ještěr vyhrabává až 3 m dlouhé nory. Žere drobné savce a plazy včetně malých želv a jedovatých hadů jako jsou kobry a zmije.
Nejpopulárnější
z varanů je určitě varan komodský (Varanus
komodoensis), dosahující délky 310 cm. Přestože není nejdelší, je
nejmohutnější (250 kg) z varanů a také loví největší kořist, včetně velkých
savců. Jsou známy případy, kdy zabil dospělého člověka, což je ovšem naprostá
výjimka. Naopak, tito varani se brzy po svém objevení stali vyhledávanou
trofejí, proto dnes požívají přísné ochrany.
Obr.
Varan komodský (Varanus
komodoensis) (Foto VB).
Obr.
Teju žakruarú (Tupinambis teguixin). Tohoto velkého jihoamerického ještěra by nejspíše řada lidí mylně
pokládala za varana. Varani však v Americe nežijí a ekologicky je tu zastupují
právě tejovití (Teiidae). Podobně vikariantní rozšíření mají např. i převážně
američtí leguánovití a starosvětští agamovití (Foto VB).
Podřád: Dvouplazi (Amphisbaenia)
Plazi s protáhlým,
červovitým, až na vzácné výjimky beznohým tělem s krátkým tupým ocasem,
přizpůsobeným životu pod zemí. Červovitý
vzhled dodávají cirkulárně uspořádané šupiny. Robustní hlavu chrání silné,
ploché štítky. Oči jsou zakrnělé, ušní otvor chybí, zuby jsou pleurodontní (u
zeměplazů akrodontní). Pravá plíce je zakrnělá. Kůže je přichycena k tělu jen
velmi volně, živočich se v ní může volně pohybovat dopředu a dozadu, což je
výhodné při ražení chodeb. Živí se bezobratlými, větší formy též drobnými
obratlovci. Většina druhů je oviparních, zbytek je ovoviviparní. Podřád obsahuje
4 čeledi a asi 150 druhů žijících v Africe, Neotropické oblasti a ve Středomoří.
Obr.
Kroužkovec turecký (Blanus
strauchi) (Foto VB).
Šupinatí plazi
s charakteristicky protaženým tělem, délka ocasu je menší než délka hlavy a
trupu. Končetiny chybějí, zadní mohou být zachovány v podobě drápkovitých
rudimentů. Obvykle chybějí i pletence končetin.
Lebka je pozměněná diapsidní (chybí
oba jařmové oblouky), extrémně kinetická
(přizpůsobení k polykání velké kořisti), kosti patra a čelistí jsou spojeny
velmi pohyblivě. Obě poloviny dolní čelisti jsou spojeny jen pružným vazem.
Chrup je akrodontní, existují čtyři
základní typy hadích zubů. Původní typ hladkých a plných zubů –
aglyfní, druhý typ -
opistoglyfní chrup jedovatých
užovkovitých hadů - vznikl v zadní části horní čelisti (zadní jedové zuby),
třetí typ známý jako proteroglyfní
mají převážně korálovcovití hadi, jedná se o zvětšené nepohyblivé jedové zuby
v přední části horní čelisti, mající hlubokou rýhu, které jsou přímo napojené na
vyústění jedové žlázy. Posledním typem zubů, velmi dobře přizpůsobeným
k aplikaci jedu do rány jsou zuby solenoglyfní převážně u zmijovitých hadů. Tyto
zuby jsou delší, v klidu se sklápějí dozadu, kanálek je dokonale uzavřen jako
injekční jehla.
Obr.
Mnozí
užovkovití hadi (Colubridae) mají tzv. zadní jedové zuby neboli opistoglyfní
chrup. Na obr. jihoevropský šírohlavec ještěrčí (Malpolon monspessulanus) (Foto VB).
Střední ucho hadů je
redukováno, bubínek a Eustachova trubice chybějí. Jazyk je dlouze rozeklaný.
Obratle nesou volně ukončená, pohyblivá žebra, opírající se o svalovinu spojenou
s břišními štítky. Vnitřní párové orgány
jsou umístěny asymetricky nebo je jedna polovina redukována, u plic levá
polovina chybí nebo je rudimentární.
Močový měchýř není vyvinut. Oční
víčka srůstají, oko kryje nepohyblivá, průhledná epidermální vrstva.
Charakteristická je řada příčně protažených břišních štítků (ventralia).
Počet břišních štítků odpovídá počtu obratlů.
Obr.
Na rozdíl od většiny ještěrů mají hadi srostlá oční víčka. Oko kryje
nepohyblivá, průhledná epidermální vrstva. Tento fakt je dobře pozorovatelný
především v době svlékání, kdy se mezi starou a novou pokožkou tvoří mléčně
zakalená tekutina. Hadi v tuto dobu hůře vidí a mohou reagovat podrážděně i na
chovatele, na jehož kontakt jsou běžně zvyklí. Na obr. hroznýšovec kubánský (Epicrates
angulifer) (Foto OS, Zoo Liberec).
Čeleď: Slepákovití (Typhlopidae)
Výjimečná čeleď hadů
obsahující asi 220 druhů, dorůstajících 10 – 95 cm. Jejich oči jsou
rudimentární, zuby mají pouze v horní čelisti, rudimentární pánevní pletenec je
také zachován. Levý vejcovod a levá plíce chybějí. Jediný evropský zástupce je
slepák
nažloutlý (Typhlops
vermicularis) žijící na Balkáně. Dosahuje délky do 40 cm. Na povrchu je
k zastižení jen vzácně, obvykle v noci. Většinu života tráví zarytý v půdě,
v puklinách a pod kameny. Živí se vajíčky, larvami a kuklami mravenců, výjimečně
též jinými měkkými larvami hmyzu.
Obr.
Slepák
nažloutlý (Typhlops vermicularis).
Na druhém snímku s vajíčky (Foto VB).
Obr.
Slepákovití hadi (Typhlopidae) připomínají vzhledem žížaly. Žijí velmi skrytě
v půdě. Na obr. slepan rodu Leptotyphlops
(Foto VB).
Čeleď: Hroznýšovití (Boidae)
Hadi dorůstající 25 cm
až 9 metrů, většinou s rudimenty
pánevního pásma a zadních končetin (ve formě drápků po stranách kloaky).
Obvykle mají obě plíce i oba vejcovody.
Tyto znaky ukazují, že jsou evolučně původnější skupinou. Zornička je svisle
štěrbinovitá. U některých druhů jsou na hlavě
tepločivné jamky sloužící při lovu
savců a ptáků. Kořist ovíjejí a dusí smyčkami těla. Většina z asi 40 druhů je
vejcoživorodých.
Mezi nejznámější patří
velké druhy jako je hroznýš královský
(Boa
constrictor), převážně noční pozemní druh dorůstající přes 4 metry
(údajně až 560 cm), dobře šplhající, s areálem od Mexika po Argentinu. Obývá
deštné lesy ale i okraje polí a farem. Loví menší savce, ptáky a ještěry, včetně
velkých zelených leguánů. Řídí se hlavně zrakem a čichem.
Obr.
Hroznýš královský (Boa
constrictor) (Foto AL).
Čeleď: Krajtovití (Pythonidae)
Vejcorodí
hadi z tropů Starého světa dorůstající až 9 metrů, lišící se od hroznýšovitých
hadů přítomností zubů na mezičelistní kosti (praemaxilla).
Samice často pečují o vajíčka. Známo
je asi 30 druhů.
Obr.
Neotropičtí psohlavci z čeledě hroznýšovitých se zdržují převážně na stromech a
jsou typickými škrtiči. Jeden druh, psohlavec zelený (Corallus
caninus) má prakticky identický vzhled s australskou krajtou zelenou
(Chondropython
viridis)
(konvergence). Na obr. psohlavec orinocký (Corallus
hortulanus) (Foto VB).
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Náš nejběžnější had -
užovka obojková (Natrix
natrix), patří mezi polovodní druhy, dobře plave a potápí se. Potravou
jsou zejména obojživelníci, méně ryby, vzácně drobní savci a plazi. Vajíčka
snášejí do vrstvy tlejících rostlinných zbytků, využívají též komposty, hnojiště
a hromady pilin. Není kousavá, brání se páchnoucími výměšky análních žláz,
vyvrhováním natráveného žaludečního obsahu nebo předstírá mrtvou (thanatóza).
Obrovský areál této užovky zasahuje za
polární kruh.
Obr.
Užovka obojková (Natrix
natrix) (Foto ZL, VB).
Na několika lokalitách
podél řek se v ČR ještě vzácně vyskytuje její příbuzná, teplmilnější, výrazně
rybožravá užovka podplamatá (Natrix
tessellata).
Obr.
Užovka podplamatá (Natrix
tessellata). Mládě a kontrastně zbarvený
dospělý jedinec (Foto VB).
Obr.
Melanistická forma užovky podplamaté (Natrix
tessellata) (Foto VB).
Užovka stromová
(Zamenis
longissimus) je náš nejdelší had (225 cm) rozšířený od Pyrenejí po
Kavkaz. Obývá křovinami porostlé kamenité stráně, zarostlé vinohrady a sady,
případně řídké listnaté lesy. U nás je jeho výskyt jen ostrůvkovitý (Podyjí,
Poohří a východní Morava). Loví zejména drobné teplokrevné obratlovce,
příležitostně žere ptačí vajíčka, mláďata loví ještěrky. Kořist usmrcuje dušením
v závitech těla. Vajíčka s pergamenovitou skořápkou umisťuje pod mech, zetlelé
listí, do vykotlaných pařezů, kompostu, hnoje, dutin ve skalách a zídkách. Dříve
patřila do početného rodu Elaphe,
stejně jako v teráriích chované americké druhy
užovka černá (Pantherophis
obsoletus), užovka červená
(Pantherophis
guttatus) či asijské užovka amurská (Elaphe
schrencki) a užovka
tenkoocasá (Orthriophis
taeniurus).
.
Obr.
Užovka stromová (Zamenis
longissimus) (Foto VB).
Poslední z „našich“
užovek je užovka hladká (Coronella
austriaca), menší druh (do 90 cm) s malou hlavou jen slabě odlišenou od
trupu, oko s kruhovou zornicí. Vzadu na hlavě má tmavou srdcovitou nebo
podkovovitou kresbu, na hřbetě dvě nebo čtyři řady tmavých skvrn - v pohybu je
pro laika těžko odlišitelná od zmije. Brání se kousáním, výpady a vypouštěním
páchnoucího výměšku z kloaky. Kořist dusí smyčkami těla, často s ní bojuje i
několik hodin. Kromě ještěrek tvoří významnou složku její potravy hadi (ophiofágie),
včetně zmijí.
Obr.
Užovka hladká (Coronella
austriaca) (Foto VB, PŠ). Na portrétu je
dobře patrná kruhová zornička.
Video.
Video zachycuje samici užovky hladké
(Coronella
austriaca)
při “kladení vajec”. Jelikož je tento druh ovoviviparní je obal vajíčka tvořen
jen jemnou blankou a mláďata se “líhnou” už v kloace nebo hned po nakladení.
Některé neškodné druhy
užovkovitých používají k obraně napodobování vzhledu nebezpečných jedovatých
hadů se kterými žijí na stejném území (sympatricky).
Mezi takové patří například korálovka
sedlatá (Lampropeltis
triangulum), americký druh obývající širokou škálu biotopů. Vzhledem
napodobují jak jedovaté korálovce (Micrurus
spp.), tak i chřestýše a ploskolebce. Jedná se o
mimikry chránící korálovky před
predátory.
Obr.
Korálovka sedlatá (Lampropeltis
triangulum) (Foto OS, Zoo Brno).
Obr. Korálovka sedlatá (Lampropeltis triangulum) (Foto OS, Kostarika).
Boomslang africký (Dispholidus
typhus) je 150 až 200 cm dlouhý, člověku nebezpečný jedovatý
užovkovitý had ze subsaharské Afriky. Má zadní rýhované zuby, jed obsahuje silné
hemotoxiny, způsobující intenzivní krvácení. Smrt může nastat za 2-5 dnů. Je to
ale plachý neútočný denní had, žije v křovinách a na stromech, loví chameleony a
ptáky. Podobně nebezpeční jsou též afričtí
liánovci rodu
Thelotornis.
Čeleď: Korálovcovití (Elapidae)
Mají dlouhé štíhlé tělo, velké štítky na hlavě a hladké šupiny (připomínají užovkovité). Chybí pozůstatky pánevního pásma i levá plíce. Dorůstají od 25 cm do 6 metrů. Žijí v teplých oblastech celého světa včetně moří. Obvykle jsou jedovatí, s proteroglyfními zuby. Jed převážně ochromuje činnost nervů, blokuje přenos vzruchů z nervů na svaly, čímž způsobuje např. udušení ochrnutím dýchacích svalů (neurotoxické účinky). Známe asi 290 druhů elapidů.
Jedovatí korálovci (Micrurus spp.) žijí v neotropické oblasti a zasahují až do USA. Vyznačují se pestrým aposematickým zbarvením (černé a červené, často i žluté nebo bílé kroužky). K nejznámějším elapidům patří kobry, mamby, tajpani, vodnáři, pakobry, bungaři.
Obr.
Korálovec (Micrurus
nigrocinctus) (Foto MM, Honduras).
Africká kobra černokrká (Naja
nigricollis) patří mezi dokonale plivající kobry. Je to velmi
silný had s délkou až 270 cm. Stahem svalů kolem jedové žlázy vystříkne jed
malými otvory z jinak uzavřené rýhy na přední straně zubů až 3 metry daleko.
Snaží se přitom zasáhnout oči útočníka. U člověka vede zasažení očí k dočasnému
oslepnutí. Obývá vlhké savany subsaharské Afriky. Při vyrušení se nesnaží utéct,
ale zůstává na místě a aktivně se brání. Při výhružném postoji vztyčuje přední
část těla a roztažením žeber rozšiřuje krk, stejně jako další druhy kober.
Smrtelně nebezpečná! Největší jedovatý had světa (až 6 m) je v indomalajské
oblasti žijící kobra královská (Ophiophagus
hannah). Samice staví
z listí a úlomků větviček hnízdo, ve kterém do prohlubně klade vajíčka, hnízdo
hlídá. V této době je poměrně útočná. Hnízdo je až 1 metr vysoké. Hlavní složkou
potravy jsou jedovatí i nejedovatí hadi (viz vědecký název rodu), občas varani.
Čeleď: Zmijovití (Viperidae)
Na rozdíl od
korálovcovitých mají obvykle robustní až
zavalité tělo s velkou, zřetelně oddělenou hlavou. Tělo kryjí silné, kýlnaté
šupiny, zornice oka je svisle štěrbinovitá, jedové zuby jsou
solenoglyfní. Jejich jed způsobuje
rozklad tkání, rozpad krvinek a krvácivost (cytotoxický
a hemotoxický účinek). Většinou jsou vejcoživorodí nebo živorodí, popřípadě
kladou vejce v určitém stupni vývoje. Čeleď zahrnuje druhy vesměs pozemní, ale i
stromové, druhy pouštní, stepní, savanové, lesní i horské, rozšířené od tropů až
za polární kruh. Vyskytují se kosmopolitně s výjimkou Austrálie a Nové Guineje.
Mezi zmijovité patří také podčeleď
chřestýšů (Crotalinae),
charakteristická jamkou s tepločivným orgánem mezi nozdrou a okem. Je známo asi
235 druhů zmijovitých.
Obr.
Hlava chřestýše s viditelnou tepločivnou jamkou (otvor mezi nozdrou a okem)
(Foto OS).
Zmije obecná
(Vipera
berus) je náš jediný jedovatý had, má největší areál ze všech
suchozemských hadů. Vykytuje se v Evropě vyjma Středomoří a na východ až po
Sachalin, jižní hranice rozšíření prochází severním Mongolskem, severní Čínou až
do Koreje, severní hranice zasahuje místy
až za polární kruh. Patří
k nejotužilejším plazům, přizpůsobena drsnému klimatu s extrémním kolísáním
teplot. Je to eurytopní druh obývající širokou škálu různých stanovišť, u nás ji
lze charakterizovat jako pozemní lesní druh, obvykle se nevyskytuje v bezlesých
kultivovaných nížinách. Potravou této zmije jsou drobní savci, zejména hlodavci
a hmyzožravci. Je živorodá. Její
jedovatost je často přeceňována, nelze ji ale zejména u nemocných, dětí nebo
alergiků podceňovat. Uštknutí je vždy indikací k návštěvě lékaře. Od našich
užovek ji odlišíme podle celkového habitu (je zavalitější, má silnější kratší
ocas, nápadnější zúžení za hlavou), spíše menší pohyblivosti, tvaru zornice a
štítků na hlavě. Typická klikatá kresba na hřbetě nemusí být vyvinuta.
Obr. Zmije obecná (Vipera berus) v obvyklém zbarvení (vlevo) a kontrastnější rezavá (Foto TN, VB).
K významným druhům patří zmije paví (Echis carinatus), malý (maximálně do 80 cm), ale obávaný had jižní Asie. V Indii má z jedovatých hadů na svědomí nejvíce úmrtí (spolu se zmijí řetízkovou, Daboia russelii). Obývá pouštní a polopouštní, písčité i hlinité biotopy. Přes den se většinou skrývá pod kameny a v norách hlodavců, kteří představují hlavní složku potravy. Známým pouštním druhem je zmije rohatá (Cerastes cerastes), vyskytující se v severní Africe, na Sinaji a v jižním Izraeli. Nad očima mívá špičaté růžky tvořené jednou zvětšenou šupinou. Vyskytuje se v písčitých oblastech, loví v noci, jakmile povrch vychladne. Pohybuje se bočním způsobem plazení. Pohyby boků do stran se dokáže zahrabat do písku, až vyčnívají jenom oči a na povrchu zřetelná spirálovitá rýha.
Mezi mohutné zmije patří někteří zástupci rodu
Bitis.
Zmije gabunská (Bitis
gabonica) se zavalitým tělem dorůstající do 2 metrů je jednou z
nich. Má velkou hlavu a až 5,5 cm dlouhé jedové zuby. Také množství použitelného
jedu je obrovské (asi 850 mg v porovnání s 10 mg u zmije obecné). Naštěstí se
jedná o velmi klidného hada. Největší nebezpečí představuje jeho pomalost ve
spojení s noční aktivitou, kdy na cestě ležící zmije nestihne před blížícím se
člověkem utéct a dotyčný na ni šlápne (má dokonalé kryptické zbarvení, na
opadaném listí je prakticky neviditelná). Obývá lesy tropické Afriky, živí se
drobnými savci.
Obr.
Zmije růžkatá (Vipera
ammodytes) z Balkánu (Foto VB).
Obr.
Chřestýšovec běloretý (Cryptelytrops
albolabris), stromový druh z jihovýchodní Asie
(Foto TN, Vietnam).
V Severní Americe jsou
zmijovití hadi zastoupeni především
chřestýši. Nejznámější jsou asi zástupci rodu
Crotalus.
Nejobávanějšími
neotropickými jedovatými hady jsou však
křovináři rodů
Lachesis a
Bothrops.
Obr.
Chřestýš rodu
Crotalus ve výstražné pozici připraven
k útoku (Foto VB).
Predátoři výborně
přizpůsobení životu ve vodě, některé druhy snášejí i vodu brakickou a mořskou.
Oči i nozdry mají svrchu na hlavě, což jim umožňuje v skrytu pod vodou dýchat i
pozorovat okolí. Mají protáhlý ještěrovitý tvar těla, krátký krk bez výrazného
zúžení, silný ze strany zploštělý ocas, robustní lebku diapsidního typu a dlouhé
čelisti plné zubů. Chrup je thekodontní,
zornice oka svisle štěrbinovitá.
Obr.
Otevřená tlama krokodýla amerického (Crocodylus acutus). Dobře patrný je thekodontní chrup (Foto
OS, Kostarika).
Končetiny jsou krátké,
ale silné, vpředu pětiprsté, vzadu čtyřprsté s plovací blánou. Krk, trup a ocas
jsou svrchu a někdy i zespodu chráněny kostěnými pláty (osteodermy)
překrytými tlustou kůží, ventrálně jsou
břišní žebra (gastralia), taktéž
dermálního původu. Srdce je čtyřdílné
se dvěma předsíněmi a dvěma takřka zcela rozdělenými komorami (nejdokonalejší ze
všech plazů). Penis je nepárový.
Obr. Krokodýli mají oči i nozdry svrchu na hlavě, což jim umožňuje v skrytu pod vodou dýchat i pozorovat okolí. Na obr. krokodýl mořský (Crocodylus porosus) (Foto TN, Vietnam), kajman brýlový (Caiman crocodilus) (Foto OS, Kostarika) a kajmánek trpasličí (Paleosuchus palpebrosus) (Foto OS, Zoo Brno).
Čeleď: Gaviálovití (Gavialidae)
Jediným zástupcem
čeledi je vzácný gaviál indický (Gavialis
gangeticus) z povodí Indu, Gangy, Brahmaputry a Mahanadi v Pákistánu,
Indii, Nepálu a Bangladéši. Na mnoha místech byl ale vyhuben. Dosahuje délky až
6,5 m. Mezi žijícími krokodýly má
nejdelší a nejužší čelisti. Všechny zuby v přední polovině horní i dolní
čelisti leží vně zavřené tlamy. Samcům se v době dospívání (okolo patnáctého
roku stáří) vytváří nepravidelný
rostrální výrůstek, který se zvětšuje s přibývajícím věkem (jeho funkce není
jasná). Ze všech krokodýlů je nejvíce akvatický, málokdy se vzdaluje od vody.
Preferuje hlubší, rychleji tekoucí řeky, kde výpadem do strany
loví ryby a obojživelníky. Savci a
ptáci jsou v potravě zastoupeni jen okrajově.
Obr.
Vzácný gaviál indický (Gavialis
gangeticus) (Foto VB, Zoo Praha).
Čeleď: Aligátorovití (Alligatoridae)
Mají relativně kratší hlavu, vpředu širší a zaoblenější. Zuby dolní čelisti nejsou při zavřené tlamě vidět – velký čtvrtý zub zapadá do jamky v horní čelisti a je překryt. Čeleď se dělí na aligátory (Alligatorinae – 2 druhy) a kajmany (Caimaninae – až 7 druhů). S jedinou výjimkou se jedná o americkou čeleď.
Aligátor čínský (Alligator sinensis) je menší z obou aligátorů dorůstající přes 2 m. Jediný z krokodýlů prodělává pravou hibernaci, která je zároveň impulsem k následnému páření a reprodukci. Druhý z aligátorů, aligátor americký (Alligator mississippiensis) z jihu USA dorůstá do 4 m. Snáší poměrně nízké teploty, může ve vodě i zamrznout. Přesto neprodělává pravou hibernaci. Pokud zamrzne, udržuje nozdry nad hladinou (rozbíjí led), zatímco zbytek těla ponoří šikmo do větší hloubky, kde je voda teplejší. Samice staví z bahna a tlejících rostlinných zbytků hnízdo až 2m v průměru. Hnilobné procesy pak zajišťují dostatek tepla pro inkubaci vajec.
Kajman brýlový
(Caiman
crocodilus) je nejrozšířenější z kajmanů, od jižního Mexika po
Argentinu, často chovaný v zajetí. Dosahuje maximální délky do 3 m.
Nejvýznamnější složkou potravy jsou ryby, které loví obvykle výpadem do strany.
Obr.
Kajman brýlový (Caiman croccodilus)
Obr.
Kajman (Caiman
sp.) (Foto ZL).
Obr. Kajmánek
trpasličí (Paleosuchus palpebrosus) (Foto OS,
Zoo Brno).
Čeleď: Krokodýlovití (Crocodylidae)
Hlava je vpředu více
zašpičatělá,
nejvíce u rybožravých druhů (např.
Tomistoma schlegeli, Crocodylus
johnstoni). Velký čtvrtý zub
dolní čelisti je při zavřené tlamě dobře vidět. Známo je
14 druhů, z nich nejznámější krokodýl
nilský (Crocodylus
niloticus) dosahuje velikosti až 6 m a hmotnosti až 1000 kg. Je schopen
lovit i velké kopytníky u napajedel. Sousta z utopené kořisti
trhá rotací svého těla. Samice
nestaví hnízdo, ale až 90 vajíček zahrabává do břehu. Po třech měsících se
líhnou mláďata. Vyskytuje se v subsaharské Africe, v jižním Egyptě a na
Madagaskaru (v historické době ale areál zasahoval až do Izraele a Sýrie).
Obr.
Krokodýl americký (Crocodylus acutus) (Foto JŠ; OS - Kostarika). Na
prvním snímku jsou patrné uzké a protáhlé čelisti, čímž se krokodýli liší od
aligátorů a kajmanů.
Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.