Třída:
PARYBY (CHONDRICHTHYES)
Název pochází z řec.
chondros = chrupavka, ichthys = ryba. Především mořští, vzácně sladkovodní
obratlovci. Mají chrupavčitou kostru,
která však zřejmě byla původně kostěná. Chorda je zachovaná a prostoupená těly
obratlů. Tělo je torpédovité nebo dorzoventrálně zploštělé a je kryto
plakoidními šupinami, které jsou
homologické zubům. Šupiny a zuby mohou i chybět. Hlava zpravidla vybíhá v rypec
(rostrum), nozdry a ústa leží ventrálně.
Obr.
U paryb jsou vyvinuty párové (prsní, břišní) a nepárové (žádné nebo jedna řitní,
1–2 hřbetní, ocasní) ploutve. Ocasní ploutev je heterocerkní (nesouměrná), horní
lalok je protaženější. Na obr. žralok
černoploutvý (Carcharhinus
melanopterus) (Foto JK, Zoo Olomouc).
Lebka je celistvá,
bez švů. Paryby dýchají žábrami. Žaberní štěrbiny jsou odděleny přepážkami a
ústí přímo na povrch těla. U většiny je zachováno
spirakulum – otvor za okem, který
spojuje žaberní dutinu s vnějším prostředím.
Obr.
Hlava máčky (Scyliorhinus
sp.). Dobře patrných je pět žaberních štěrbin a také spirakulum za okem (Foto
OS).
Nemají plynový
měchýř. Hydrostatickou funkci plní velká játra, která mohou představovat až 10 %
hmotnosti těla. Ve střevě je spirální
řasa (valvula spiralis, typhlosolis). Zvláštností paryb je vysoká hladina
močoviny a trimetylaminoxidu (TMAO)
v krvi. Urea zadržovaná ledvinami slouží ke zvýšení osmolarity krve na obdobnou
úroveň, jakou má mořská voda (zásadní rozdíl oproti rybám). Hladina močoviny je
100x vyšší než u savců a jejím toxickým účinkům na bílkoviny brání TMAO, který
je stabilizuje.
Oplození u paryb je
vnitřní. Párové kopulační orgány
samců (pterygopody) vznikají z mediálních částí břišních ploutví. Paryby jsou
vejcorodé, vejcoživorodé i živorodé. U některých vejcoživorodých je znám
nitroděložní kanibalismus, kdy jedno z embryí požírá ostatní sourozence. U
živorodých se vyvíjí žloutková placenta (placenta vitellina), spojení mezi
žloutkovým váčkem a vejcovodem. Počet velkých vajec resp. narozených mláďat bývá
nízký. Vejce žraloků jsou polylecitální a mívají protáhlou rohovitou schránku o
délce až 30 cm, často s výběžky a vlákny pro uchycení k podkladu.
Obr.
Rohovitá schránka s vajíčkem žraloka (Foto OS).
Podtřída: chiméry (Holocephali)
Paryby bizarního
vzhledu. Mají velkou hlavu, velké oči, mohutné prsní ploutve a bičovitý ocas.
Obývají hlubiny nedaleko mořských pobřeží a živí se zvířenou dna. Jsou
vejcorodé. Známe asi 35 druhů. Nejznámější je
chiméra podivná
(Chimaera
monstrosa) o délce do 1,5 m. Menší samci mají na temeni pohyblivý
výrůstek sloužící při kopulaci k přichycení samice.
Podtřída: příčnoústí (Neoselachii = Elasmobranchii)
Do této podtřídy
náleží přes 1 tis. druhů tradičně řazených do 9 řádů a více jak 40 čeledí. Tělo
žraloků je většinou torpédovité,
tělo rejnoků je dorzoventrálně
zploštělé. Tyto dva názvy dnes ovšem zjednodušeně označují pouze morfologické
resp. ekologické typy, nikoli monofyletické taxonomické skupiny. Jedná se o
paryby s 5–7 žaberními štěrbinami po obou stranách hlavy; rejnoci mají žaberní
štěrbiny na břišní straně těla. Spirakulum je obvykle vytvořeno. Rejnokům
žijícím u dna slouží spirakulum k přívodu vody k žábrám. Aby voda omývala žábry,
musí být žraloci až na výjimky neustále v pohybu. Příčnoústí mají často
vytvořeny plakoidní šupiny, které jsou na dotek drsné (dříve použití jako
smirkový papír). Na čelistech jsou zuby, které se vyměňují.
Obr.
Hlava máčky skvrnité (Scyliorhinus
canicula) a detail spodní čelisti se zuby.
Plakoidní šupiny viditelné v jejich okolí mají shodnou stavbu jako neustále
dorůstající zuby
(Foto OS).
Někteří žraloci jsou
částečně endotermní, neboť dokážou zvyšovat svalovou činností svou tělesnou
teplotu nad teplotu okolní vody. Mají vynikající čich (např. dálková registrace
pachu krve) i dobře vyvinutý sluch. Kromě postranní čáry se na hlavě nachází
složitý systém kanálků proudového orgánu (registrace vibrací vody). Na hlavě je
též 1–2 tis. elektroreceptorů, tzv.
Lorenziniho ampulí umožňujících registrovat svalové potenciály vyvolané
pohybem kořisti, a to i když je zahrabaná v písku. Někteří žraloci mají oči
vybavené mžurkou. Žraloci vidí barevně a mají tapetum lucidum. Mezi příčnoústými
jsou tři skupiny podle získávání potravy –
lovci,
planktonofágové a
bentofágové. Dožívají se věku 20-30,
ale velké druhy i 70 a více let. Větší druhy se rozmnožují až od věku 15-30 let,
mají malý počet vajec resp. mláďat s pomalým vývojem (vejcorodí okolo 6 měsíců,
živorodí 2 měsíce až 2 roky). Jsou to tedy K-stratégové, jejichž populace jsou
velmi zranitelné při nepřiměřeném lovu. Teprve v poslední době se příčnoústí
začínají úspěšně chovat v mořských akváriích.
Mezi žraloky jsou
druhy velmi malé o velikosti kolem 20 cm, ale i druhy velké, z nichž největší je
planktonofágní žralok obrovský
neboli velrybí (Rhincodon
typus) dorůstající až 18 m. Některé druhy se sdružují do početných hejn,
např. kladivouni (Sphyrna
spp.) s očima na konci ramen bizarní hlavy ve tvaru T. Nejhojnějším
evropským žralokem je máčka skvrnitá
(Scyliorhinus canicula) o délce do 70
cm. Některé druhy žraloků jsou ceněné pro svoje maso. Patří mezi ně například
žralok mako (Isurus
oxyrinchus), ostroun obecný (Squalus
acanthias), žralok modravý (Prionace
glauca), žralok nosatý (Lamna
nasus) nebo hladkoun obecný
(Mustelus mustelus). Maso žraloků
může nabývat amoniakální pach. Ze žraloků se využívá i kůže, v kosmetice a
medicíně jaterní tuky (např. skvalen) a chrupavky. Žraloci jsou loveni i pro
ploutve, které jsou ve formě polévky drahou delikatesou východoasijské kuchyně.
Při jejich získávání jsou často pouze odseknuty ploutve a žraloci jsou házeni
zpět do moře, kde pomalu hynou. Populace některých druhů byly bezohledným lovem
zdecimovány na pouhých 10 % původních stavů. Mnohé druhy, např. známý
žralok bílý, dříve zvaný také žralok
lidožravý (Carcharodon carcharias)
nebo planktonofágní žralok veliký (Cetorhinus
maximus) tak dnes patří mezi ohrožené. První druh měří až 7 m, loví zejména
ploutvonožce v chladných vodách u jižní Afriky, Austrálie a Kalifornie, ale
vyskytuje se i ve Středozemním moři. Může ohrozit např. surfaře, není však
nejnebezpečnějším žralokem; k jeho nedobré pověsti přispěl známý velkofilm
Čelisti. Vžité představy o útočnosti žraloků jsou značně přehnané. Zatímco
člověk uloví každoročně téměř 100 milionů žraloků, žraloci na celém světě za rok
usmrtí v průměru jen kolem 5 lidí. To je např. tisíckrát méně, než kolik lidí
zemře na následky včelího bodnutí.
Obr.
Žralok
černoploutvý (Carcharhinus
melanopterus) (Foto JK, Zoo Olomouc).
Video.
Žralok
bílý (Carcharodon
carcharias) na lovu lachtanů
jihoafrických (Arctocephalus
pusillus).
Převzato z
http://www.arkive.org z odkazu
na druh
Carcharodon
carcharias
(funkční adresa 31. 1. 2012).
Video.
Žralok veliký
(Cetorhinus
maximus). Obdobně jako největší savci,
velryby a plejtváci, se i tento velký druh žraloka živí planktonem, který
filtruje z vody pomocí žaberních štěrbin.
Převzato
z http://www.arkive.org z
odkazu na druh
Cetorhinus maximus
(funkční adresa 31. 1. 2012).
Z
rejnoků patří k nejznámějším druhům
parejnok elektrický (Torpedo
marmorata), využívající k lovu kořisti a k obraně rozměrné elektrické
orgány. Trnucha obecná (Dasyatis
pastinaca) používá k obraně trn s jedovou žlázou, lokalizovaný na hřbetě
u báze ocasu. Oba druhy žijí benticky i v evropských mořích. Pelagické
planktonofágní manty (Manta
spp.) dosahují rozpětí přes 7 m a pohybují se máváním ploutevními lemy jako
křídly. Řada druhů rejnoků má ceněné maso, např. rejnok hladký (Raja
batis), rejnok krátkoocasý (Raja
brachyura) nebo siba deskozubá (Myliobatis
aquila).
Video.
Manta obrovská (Manta
birostris).
Manty jsou provázeny rybami štítovci (parekie až epiekie
jako typ komenzalismu). Na tzv. čisticích stanicích jim rybky pyskouni
odstraňují nečistoty, parazity a zbytky potravy z žaberních oblouků a tlamy.
Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.