Podkmen: KLEPÍTKATCI (CHELICERATA)

Většinou suchozemští živočichové. Tělo bývá členěno na hlavohruď (cephalothorax) a zadeček (abdomen), ústní ústrojí tvoří 2 páry modifikovaných končetin - chelicery a pedipalpy (u roztočů zvané často palpy - lat. palpus, plurál palpi). Název je odvozen z řec. chélé = dráp, keras = roh, pes, pedis = noha, palpatio = ohmatávání. Na hlavohrudi mají obvykle 4 páry kráčivých končetin. Nemají tykadla.

Třída: hrotnatci (Merostomata)

Zřejmě parafyletický taxon s jediným recentním řádem ostrorepi (Xiphosura). Značně se liší od ostatních klepítkatců. Jsou to mořští živočichové dlouzí až 60 cm. Mají lupenité končetiny opatřené žábrami. Hlavohruď je kryta velkým dorzálním štítem. Konec těla je opatřen výrazným mečovitým hrotem, který je kloubně připojen k zadečku. Larvy připomínají trilobity (Haeckelův biogenetický zákon). Ostrorepi obývají mělkou litorální (pobřežní) zónu moří. Jde o starobylou skupinu, která se za stovky milionů let příliš nezměnila (živoucí fosilie). Do nynějška přežilo jen několik druhů. Nejznámější je ostrorep americký (Limulus polyphemus), obývající atlantské pobřeží USA. Samice hromadně kladou vajíčka do písku pláží v závislosti na fázi měsíce a slapech. Z amébocytů jeho hemolymfy se vyrábí extrakt resp. lyzát, kterým se rutinně testuje nezávadnost infuzních roztoků (tzv. Limulus test na přítomnost bakteriálního endotoxinu). V jihovýchodní Asii se ostrorepi konzumují.

Vymřelá skupina kyjonožci (Eurypterida, Gigantostraca) byli draví, původně mořští prvohorní členovci dosahující 2,5 m délky (největší známí členovci).

Obr. Ostrorepi jsou vzácně chováni také v akváriích v zoologických zahradách. Na obr. ostrorep americký (Limulus polyphemus) v Zoo Olomouc (Foto JK).

Obr. Ostrorep (Foto ZL).

Třída: nohatky (Pycnogonida)

Většinou drobní draví mořští členovci připomínající pavouky, nejasného systematického postavení, někdy pokládaní za samostatný podkmen, jindy za nižší kategorii než třída.

Třída: pavoukovci (Arachnida)

Název je z řec. arachné = pavouk. Morfologicky značně heterogenní skupina většinou suchozemských klepítkatců. Mnozí jsou významnými parazity živočichů a rostlin (roztoči). Ústní otvor je úzký, proto musí kořist rozmělňovat a někteří ji vysávají. Typickým dýchacím ústrojím jsou plicní vaky, do jejichž nitra prominují lamely jako listy v knize (viz angl. název book lungs). Vylučovacím systémem jsou koxální žlázy a malpighické trubice. Metabolity mohou být ukládány i do kutikuly a pavoukovci se jich tak zbavují při ekdyzi. Vývoj mají přímý, u některých skupin probíhá vývoj přes larvu a nymfu (roztoči). Pavoukovci představují na druhy nejpočetnější skupinu klepítkatců.

Obr. Schématický sagitální řez žaberní nožkou ostrorepa (A) a plicním vakem pavoukovců (B) (OS podle Sedláka, 2000).

Pavoukovci zahrnují následující taxony:

Řád: štíři (Scorpionida = Scorpiones)

Řád: pavouci (Araneida = Araneae)

Řád: štírci (Pseudoscorpionida)

Řád: solifugy (Solifugida = Solifugae)

Řád: sekáči (Opilionida = Opiliones)

Podtřída: roztoči (Acari)

Řád: štíři (Scorpionida = Scorpiones)

Relativně malé klepítkovité chelicery slouží ke zpracování a podávání potravy do úzkého ústního otvoru. Klepítkaté pedipalpy jsou velké a slouží k lovu a při kopulaci k přidržování druhého pohlaví. Hlavohruď nese 4 páry kráčivých končetin, zadeček se dělí na dvě části: přední preabdomen (mesosoma) široce nasedá na hlavohruď a zadní, výrazně tenčí postabdomen (metasoma) zakončené jedovou žlázou s hrotem. Jed (neurotoxin) slouží k ochromení, usmrcení kořisti a obraně. Štír si při útoku kořist přidržuje a dopředu obrácený koncový hrot se snaží zanořit do měkkých částí kořisti.

Obr. Zadeček štírů se dělí na dvě části: přední preabdomen a zadní postabdomen (metasoma) zakončený jedovou žlázou s hrotem (Foto OS).

Na ventrální straně jsou uloženy smyslové chemorecepční a mechanorecepční hřebínkové orgány (pectines). Kořist štír registruje na základě vibrací vyvolaných jejím pohybem. Složitý pářicí rituál poněkud upomíná na čolky (samec manévruje samicí tak, aby si zasunula odložený spermatofor do pohlavního otvoru). Štíři rodí živá mláďata, která samice nosí na hřbetní straně. Jsou ve srovnání s jinými členovci dlouhověcí (až 25 let). V kutikule štírů jsou fluorescenční látky, které v UV světle září (využívá se při výzkumu k nočnímu vyhledávání štírů).

Jde o noční, obvykle suchobytné tropické a subtropické druhy, snášející dobře nedostatek vody i potravy a značně odolné např. k radiaci. Přes den se ukrývají pod kameny, kůrou, v děrách apod. Patřili mezi první členovce, kteří pronikli na souš (v siluru). Je známo přes 1500 druhů. Jen asi u 50 druhů mívá jed vážnější systémové účinky; u ostatních je efekt srovnatelný s včelím bodnutím. Přesto na štíří bodnutí ve světě umírá na 5 tis. lidí ročně. Obecně platí: čím větší pedipalpy, tím slabší je jed a naopak. K bodnutí obvykle dochází poté, co se štír ukryje v botě, zavazadle, odloženém šatstvu, pod podlážkou stanu apod. Jed obsahuje látky potenciálně využitelné v medicíně.

Nejjedovatějším druhem je štír tlustorepý (Androctonus australis) ze severní Afriky, nebezpeční jsou i příslušníci rodu Leiurus ze severní Afriky a Středního východu a Centruroides z Ameriky. Naopak málo jedovatý je největší druh, veleštír obrovský (Pandinus imperator) z tropické Afriky. Je často chován v teráriích.

Obr. Tři zástupci štírů (Foto JS, VB).

Obr. V teráriích se někdy chovají i příslušníci (sub)tropického řádu krabovci (Amblypygi) s bičovitě prodlouženým 1. párem kráčivých nohou. Dříve byli spojováni do jediného řádu s rovněž (sub)tropickými bičovci (Uropygi), nazvanými podle bičovitého přívěsku na konci zadečku. Na obr. bičovec (Thelyphonus caudatus), NP Cat Tien, Vietnam (Foto OS).

Řád: pavouci (Araneida = Araneae)

Téměř výhradně draví suchozemští členovci. Na kusadlovitých chelicerách ústí jedová žláza. Makadlovité pedipalpy jsou přeměněny v sekundární pohlavní orgány a kromě smyslové funkce slouží samcům k předávání spermatu do spermatéky samice. Jsou proto i u samců někdy výrazně větší. Kráčivá končetina zahrnuje koleno (patella). Nečlánkovaný (s výjimkou nejprimitivnějších pavouků) zadeček je k hlavohrudi připojen nápadnou stopkou. Zadečkové snovací bradavky jsou stejně jako plicní vaky odvozeny z končetin. Z ústí bradavek je vystřikováno tekuté hedvábné vlákno, na vzduchu rychle tuhnoucí. Obsahuje skleroproteiny a je pevnější než ocelové vlákno srovnatelného průměru. Povrchové vlášení mu dodává přilnavost na principu suchého zipu. Pavouci mají na končetinách hřebínek, kterým několik vláken spřádají do jednoho svazku. Z nich pavouci tkají sítě - pavučiny se strukturou charakteristickou pro jednotlivé skupiny. Slouží především k lovu kořisti. Využití hedvábných vláken v nejrůznějších aspektech života pavouků (včetně např. reprodukce, pasivního letu) zřejmě umožnilo jejich velmi úspěšnou adaptivní radiaci a následnou diverzitu. Pavouci mají velmi úzký ústní otvor, a proto používají mimotělní trávení - kořist nastříknou trávicími šťávami a poté ztekucenou hmotu nasávají zpět hltanem, který funguje jako sací pumpa. V hlavohrudi mají četné zásobní vychlípeniny trávicího traktu, díky kterým vydrží velmi dlouho hladovět. Dýchacími orgány jsou lamelovité plicní vaky, které mohou být doplněny keříčkovitými vzdušnicemi. Plicní vaky leží blízko stopky v kranioventrální části zadečku. V cévní soustavě dominuje dorzální céva. Vylučovacími orgány jsou koxální žlázy nebo malpighické trubice vyúsťující do kaudálních partií střeva. Nervový systém je výrazně centralizován do 2 zauzlin v hlavohrudi (supra- a subezofageální). Mají 3 - 4 páry jednoduchých oček. Vibrace (např. kořisti v síti) registrují mechanoreceptory na bázi smyslových brv (setae) jako jsou trichobotrie a štěrbinové sensily.

Samice bývají větší než pestřejší samci, někdy mnohonásobně. Složitý kopulační rituál má zabránit partnerskému kanibalismu ze strany samice. Vajíčka jsou někdy kladena do kokonů, které samice některých pavouků nosí s sebou. U některých pavouků existuje nejextrémnější varianta rodičovské péče - samice svolá svá mláďata a nechá se jimi pozřít.

Obr. U pavoukovců jsou známy příklady péče o potomstvo. Na obr. samice třesavky velké (Pholcus phalangioides), která chrání kokon s vajíčky tak, že jej přenáší pomocí chelicer (vlevo). Kokon odkládá pouze na nezbytně dlouhou dobu, kdy přijímá potravu. Po vylíhnutí snůšky (vpravo) její péče končí a mláďata musí teritorium samice opustit, aby se nestala její kořistí (Foto OS).  

V ČR je známo téměř 900 druhů, ve světě téměř 40 tis., ale mnohonásobně více druhů je nepopsaných. Věda, která je zkoumá, se nazývá arachnologie. Někteří lidé trpí strachem z pavouků - arachnofobií.

Podřád: sklípkani (Mygalomorphae = Orthognatha)

Z 15 čeledí se těší největšímu zájmu čeleď sklípkanovitých (Theraphosidae), kam patří největší pavouci (rozpětí končetin až okolo 30 cm). Mají ortognátní postavení chelicer (směřují dopředu a sklápějí se směrem dolů) a dva páry plicních vaků. Sklípkani jsou robustně stavěni a silně ochlupeni, zadečkové chloupky se snadno lámou nebo si je sklípkani aktivně odlamují třením noh o zadeček. U některých rodů po zabodnutí do kůže způsobují alergické a zánětlivé procesy. Vzhledem k častému chovu v teráriích je třeba brát v úvahu, že u některých druhů je nebezpečí pokousání. Sklípkani se při správném krmení pravidelně svlékají, a to ve hřbetní poloze. Žijí v subtropech a tropech v někdy hlubokých zemních norách, pod kůrou a kameny. Úkryty si vypřádají pavučinami. Aktivují především v noci, loví kořist až velikosti drobných obratlovců (viz angl. název bird spiders). Někteří dospívají až v 6 letech a dožívají i 25 let (na rozdíl od našich pavouků, kteří žijí zhruba 1 rok). Dosud bylo popsáno téměř 900 druhů sklípkanů.

Do tohoto podřádu patří též smrtelně jedovatý a agresivní druh Atrax robustus z Austrálie.

Obr. Svlečka sklípkana Psalmopoeus cambridgei. Dobře patrné jsou dlouhé makadlovité pedipalpy připomínající pátý pár končetin (Foto OS).

Obr. Sklípkani jsou robustně stavěni a silně ochlupeni. Jejich mohutné chelicery směřují dopředu a sklápějí se směrem dolů (Foto JS, Argentina).

Obr. Na rozdíl od dvouplicných pavouků nepoužívají sklípkani sítě k lovu kořisti. Pavučiny používají především k zapřádání svých úkrytů. Na obr. sklípkan rodu Chaetopelma (Foto VB).

Podřád: dvouplicní (Araneomorphae = Labidognatha)

Chelicery směřují kolmo dolů (labidognátní postavení) a fungují jako kleště nebo kusadla hmyzu. Mají pouze jeden pár plicních vaků a rovněž vzdušnice. Do tohoto řádu patří velká většina pavoučích druhů. Známý je křižák obecný (Araneus diadematus), budující vertikálně orientované sítě a synantropní pokoutník domácí (Tegenaria domestica), jehož síť je postavena horizontálně s trychtýřovitým vchodem do úkrytu.

Video. Chelicery dvouplicných pavouků směřují kolmo dolů a pohybují se do stran (fungují jako kleště nebo kusadla hmyzu). Video zachycuje lovčíka vodního (Dolomedes fimbriatus) při očistě končetin. Převzato z http://www.arkive.org z odkazu na druh Dolomedes fimbriatus (funkční adresa 31. 1. 2012). 

Obr. Křižák obecný (Araneus diadematus) čekající uprostřed sítě na kořist a s ulovenou motýlicí (na dalším snímku) (Foto OS).

Obr. Zajímavou čeledí pavouků jsou skákavky (Salticidae), které nestaví sítě a zmocňují se kořisti skokem. Na hlavě mají osm očí přičemž čyři největší jsou umístěny na svislé, čelní straně (Foto PP).

Obr. Běžníkovití (Thomisidae) také nebudují sítě, ale na kořist vyčkávají v květech, kde využívají svého kryptického zbarvení. Nedospělí jedinci mají hlavní podíl na tzv. babím létě – unášivých vláknech umožňujících jejich vzdušnou disperzi. Na obr. běžník kopretinový (Misumena vatia) (Foto PP), na druhém snímku s ulovenou masařkou (Foto ZL).

Obr. Mezi slíďákovité (Lycosidae) patří největší středoevropští pavouci, kteří loví kořist v běhu. Náleží sem i jihoevropský slíďák tarentský (Lycosa tarentula), od nějž je odvozen název tarantule, který angličtina nesprávně používá pro sklípkany. Samice na obr. s sebou nosí bílý kokon s vajíčky (Foto DB).

Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) jako jediný pavouk dýchá pod vodou vzduch uchovávaný pod spředeným zvonem (princip kesonu). Snovačky (Latrodectus spp.) jsou obávanými pavouky v subtropických a tropických oblastech, např. v Americe ("černá vdova") a v Austrálii. Zasahují i do jižní Evropy. Kousnutí pavouky severoamerického rodu Loxosceles vyvolává rozsáhlé nehojící se nekrózy. Vůbec nejjedovatější a navíc agresivní je neotropický rod Phoneutria. Úmrtí po kousnutí pavoukem bylo ve 20. stol. nicméně doloženo jen u asi 100 osob (úmrtnost kolem 0,5 %). Z našich druhů má bolestivé kousnutí zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium), která se k nám rozšířila z jihu v důsledku globálního oteplení.

Řád: štírci (Pseudoscorpionida)

Drobní, nejvýše několik mm velcí. Připomínají miniaturní štíry, ale nemají ztenčenou zadní část zadečku. Velké pedipalpy jsou opatřeny klepítky a vývodem jedové žlázy. Živí se dravě v půdě, opadance, trouchu, pod kameny, v mechu, někdy v hnízdech ptáků a savců, ve skladech, domácnostech. Ve starých zavlhlých knihách někdy loví pisivky a roztoče, rozrušující starý papír.

Obr. Štírek (Obr. JC; Foto VB).

Obr. Štírci se mohou šířit na větší vzdálenost pomocí tzv. foreze. Jde o využívání létajícího hmyzu, na který se štírci většinou přichycují pomocí pedipalp. Na obr. jsou štírci přichycení na mouše domácí (Česká republika) a na brouku kovaříkovi (Kostarika) (Foto OS). 

Řád: solifugy (Solifugida = Solifugae)

Název pochází z latin. sol = slunce, fuga = útěk. Velcí pavoukovci, jejichž makadlovité pedipalpy jsou velmi dlouhé a vypadají jako první pár kráčivých končetin. Jedové žlázy nejsou vyvinuty, ale kousnutí mohutnými chelicerami je bolestivé. Malleoli jsou chemoreceptory trojúhelníkovitého tvaru u báze posledního páru končetin. Jsou to draví noční živočichové aridních oblastí (pouště, polopouště, stepi). Příležitostně jsou chovány v teráriích.

Obr. Dva zástupci solifug (Foto VB, JS, Turecko).

Řád: sekáči (Opilionida = Opiliones)

Hlavohruď je srostlá se zadečkem celou šířkou. Čtyři páry velmi dlouhých kráčivých končetin jsou schopny autotomie. Po oddělení od těla vykonávají po delší dobu sekavé pohyby k odvedení pozornosti predátora od unikajícího sekáče.

Obr. Sekáč (Foto OS, Kostarika).

Podtřída: roztoči (Acari)

Druhově nejpočetnější skupina klepítkatců (přes 50 tis. popsaných druhů, ale možná i víc než 1 mil. nepopsaných). Jsou to drobní až mikroskopičtí členovci. Zadeček srůstá s hlavohrudí v jeden celek. Sekundární členění těla je různé u jednotlivých skupin. V některých případech je odškrcena přední část nesoucí ústní končetiny - gnathosoma (capitulum) od zadní části - idiosoma. Jiným způsobem dělení těla je hranice mezi přední hlavovou částí včetně oddílu s kráčivými končetinami (prosoma) a mezi zadní částí (opisthosoma). Třetí způsob uspořádání těla roztočů spočívá ve vytvoření předělu mezi 2. a 3. párem končetin. Přední část je označena jako proterosoma a zadní část jako hysterosoma. Dýchání se děje buď celým povrchem těla (u nejmenších druhů), nebo keříčkovitými vzdušnicemi. Z lokalizace jejich stigmat vychází vědecké pojmenování některých systematických podskupin (Astigmata, Prostigmata, Mesostigmata, Metastigmata). Trávení je převážně intracelulární a do lumen střeva se vylučuje málo trávicích enzymů, což je u vektorů příznivé pro přežívání přenášených patogenů. Vývoj je nepřímý. Z vajíčka se líhne šestinohá larva. Po 1. svlékání se mění v osminohou nymfu, která má 1–3 vývojové stupně (protonymfa, deuteronymfa, tritonymfa).

Rozšíření je kosmopolitní a ubikvitární; obsazují ještě více prostředí než hmyz. Nejvíce roztočů žije v půdě, mnozí ve sladké vodě (vodule – Hydrachnellae), vzduchu, ale i hlubinách moří. Volně žijící roztoči se živí  rostlinnou potravou, detritem nebo jsou dravci. Roztoči zahrnují skladištní škůdce potravin, významné parazity člověka, zvířat i rostlin. Řada druhů jsou škůdci v zemědělství (např. svilušky). Roztoči čeledi Pyroglyphidae jsou významným zdrojem alergenů v bytech (zejména rod Dermatophagoides). Extrakty z nich jsou zahrnuty do diagnostických alergických kožních testů. Věda o roztočích se nazývá akarologie. Nově se člení do 2 nadřádů a 6 řádů, které zde neuvádíme.

Video. Zástupce drobných vodních roztočů ze skupiny vodulí (Hydrachnellae).

Klíště obecné (Ixodes ricinus) z čeledi Ixodidae je naším nejznámějším roztočem. Chelicery jsou klíšťkovité, zakrnělé, lokalizované na spodní straně savého chobotku - hypostomu, který nese na povrchu zpětně zahnuté háčky (přeměněné pedipalpy resp. palpy).

Obr. Gnathosoma klíštěte obecného (Ixodes ricinus) (Obr. OS).

 Krev kromě samic sají i larvy a nymfy, ale nikoli samci, kteří mají ústní ústrojí do značné míry zakrnělé (to ovšem neplatí o některých jiných rodech klíšťat!). Samci však na hostitelích kopulují se samicemi. Hřbetní část samců je celá krytá štítkem, zatímco samice, jejichž objem se po nasátí krve mnohonásobně zvětší, mají malý štítek na přední části hřbetu. Na tarzálním článku 1. páru končetin se nachází termo- a chemorecepční Hallerův orgán - jamka opatřená smyslovými setami. Oči u rodu Ixodes chybí.

Obr. Šestinohá larva klíštěte obecného (Ixodes ricinus) (Obr. OS).

Obr. Osminohá nymfa klíštěte obecného (Ixodes ricinus). Za posledním párem končetin jsou po stranách zadečku patrná stigmata (Foto OS).

Obr. Samice klíštěte obecného (Ixodes ricinus) zespodu a shora (Obr. OS).

Obr. Samec klíštěte obecného (Ixodes ricinus) zespodu a shora (Obr. OS).

Obr. Samec klíštěte obecného (Ixodes ricinus) (Foto OS).

Obr. U ptáků bývají klíšťata obvykle lokalizována kolem zobáku a očí. Zadeček samic klíšťat se po nasátí krve mnohonásobně zvětšuje. Na obr. strnadec ranní (Zonotrichia capensis), Kostarika (Foto OS). Po nasátí samice odpadne ze svého hostitele a na vhodném místě na vegetaci nebo na zemi naklade vajíčka (Foto TN, Vietnam). 

Klíště žije jako dočasný parazit na savcích, ptácích a někdy i na plazech (ještěrky). Je tzv. trojhostitelské, což znamená, že  šestinohá larva zpravidla saje na drobných obratlovcích (myšovití), osminohá nymfa na větších savcích (zajícovití) a dospělec napadá šelmy, přežvýkavce a člověka. Samice je značně plodná, klade až několik tisíc vajíček. Klíšťata preferují listnaté a smíšené lesy nevysokých poloh s dostatečným podrostem. S oteplováním klimatu se však dnes objevují i ve značných nadmořských výškách. Počty kulminují v květnu a v září, vyhovuje jim vlhké a teplé počasí. Na své oběti čekají na vrcholcích trav a  řízemních bylin, identifikují je mj. podle kyseliny máselné z potu. Klíště je vektorem (přenašečem) např. klíšťové encefalitidy, lymeské boreliózy a tularemie (nákazy s přírodní ohniskovostí). Při odstraňování klíšťat není třeba je šroubovitě vytáčet, stačí vykývání a dezinfekce. V žádném případě se předem nezakapávají olejem – dušení vede k urychlenému vypuštění patogenů do krve. Sběr klíšťat z vegetace pro výzkumné účely se provádí tzv. vlajkováním.

Mezi naše další trojhostitelské příslušníky čeledi Ixodidae patří rody piják (Dermacentor) a klíšť (Haemaphysalis). Do téže čeledi patří i další rody (Hyalomma, Rhipicephalus, Boophilus, Amblyomma), žijící především v tropech a subtropech. Přenášejí závažné infekce např. u skotu a odstraňují se akaricidními koupelemi. Větší počty klíšťat mohou vyvolat dočasné ochrnutí (klíšťovou paralýzu). Existují i klíšťata dvojhostitelská nebo jednohostitelská. U patogenů šířených jednohostitelskými klíšťaty je infikování dalších hostitelských jedinců zajištěno  transovariálním přenosem.

Klíšťáci (Argas spp.) z čeledi Argasidae nemají hřbetní část těla krytou tvrdým štítkem (viz angl. soft ticks = "měkká klíšťata"). Jejich ústní ústrojí směřuje dolů a není proto shora viditelné. Sají v noci krev na hrabavé drůbeži a holubech, přes den se ukrývají ve škvírách. Příležitostně mohou sát i na člověku a v poslední době často vnikají do bytů v horních patrech z podstřešních prostor, kde se zdržují ferální holubi. Klíšťáci přenášejí řadu infekcí, zejména v tropech, a to i u savců.

Obr. Čmelík kuří (Dermanyssus gallinae) je drobným krevsajícím ektoparazitem drůbeže, holubů a volně žijících ptáků. V noci napadá spící drůbež a přes den se ukrývá ve škvírách. Čmelíci jsou také přenašeči řady infekcí drůbeže (Foto OS).

Obr. Kleštík včelí (Varroa destructor), dříve V. jacobsoni, saje hemolymfu včelích kukel i dělnic, zejména však trubců. Parazit byl zavlečen z jižní Asie do celého světa napadenými včelami. U nás se objevil v 70. letech 20. stol. Při silnější invazi může včelstvo po několika letech vyhynout. Je to poměrně robustní roztoč s výrazným pohlavním dimorfismem. Samice jsou větší (1,5 mm) než samci. Samice vnikají se včelou do buněk pláství, kladou zde vajíčka a nechají se později zavíčkovat. Proto- a deutonymfa sají na kuklách, oplozené samice se přichytí na líhnoucí se včely a časem s nimi mohou opustit úl. Krátkověcí samci hynou po páření se svými sestrami (Foto OS).

Obr. Roztočík včelí (Acarapis woodi) je naproti tomu velmi drobný roztoč parazitující v tracheálním systému včel. Při přemnožení dochází k dušení a hynutí včel (Obr. OS).

Obr. Trudníci (Demodex spp.) jsou velmi malí roztoči (do 0,5 mm) s typickým doutníkovitým tvarem těla. Parazitují v chlupových folikulech a v mazových žlázách řady druhů savců včetně člověka. Na vzniku onemocnění u psa se podílí imunodeficience. Demodikóza psů se projevuje vypadáváním srsti, zarudnutím pokožky a při sekundární bakteriální infekci dochází ke hnisavému procesu (tzv. červená prašivina) (OS podle Sedláka, 2000).

Podřád pancířníci (Oribatida) jsou druhově nejpočetnější skupinou roztočů (14 tis. popsaných druhů ve 145 čeledích). Tělní pokryv mají zpevněn kožovitým nebo štítkovitým pancířkem, takže vzdáleně upomínají na brouky (viz angl. název beetle mites = broučí roztoči). Převážná většina druhů žije volně a jsou významnou složkou edafonu, protože se podílejí na degradaci organických složek půdy, významně přispívají ke koloběhu látek a k tvorbě humusu. Jsou známí jako mezihostitelé některých tasemnic, např. rodu Moniezia.

Skladokaz moučný (Acarus siro) žije v mouce, moučných výrobcích a v obilí na sýpkách. Při napadení mouky tato specificky páchne a je zcela znehodnocena k potravinářským i krmným účelům. Dává přednost vlhkému prostředí, proto prevencí je suché prostředí skladů. Do roka má až 8 generací. Je typem resp. typovým druhem celé podtřídy, tj. od tohoto druhu je odvozen její vědecký název.

Peříčkovec zhoubný (Glyciphagus destructor) je druhým nejzávažnějším škůdcem ve skladech s moukou a potravinami.

Obr. Roztoči z čeledi skladokazovitých (Acaridae) a příbuzných čeledí žijí na různých potravinách, například v mouce, uzeninách, sušeném ovoci a mléčných výrobcích. Na tvrdých sýrech se přemnožují a škodí sýrohubi rodů Tyrolichus a Tyrophagus (na obr.) (Foto OS).

Stejné druhy roztočů však mají významnou úlohu při výrobě některých sýrů. Jde o skladokaze moučného (Acarus siro), který se používá při výrobě sýru Mimolette (Francie) a sýrohuba sýrového (Tyrolichus casei), který se využívá při výrobě sýru Milbenkäse (Německo). Tito roztoči žijí v kůře, která se vytváří na sýru. Není přesně známo, jak přesně tito roztoči působí, ale výrobci jsou přesvědčeni, že dodávají zrajícímu sýru nenapodobitelnou chuť.

Obr. Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei) je nepatrný, nejvýše 0,3 mm měřící roztoč, má jemně rýhované zavalité tělo, končetiny krátké, komolcovité. Na předních 2 párech jsou ambulakra (přísavky). Žije v pokožce, kde vyžírá chodbičky paralelně s povrchem kůže. Z člověka se zákožky postupně rozšířily na řadu druhů savců. Způsobují kožní onemocnění zvané svrab (scabies)  - dermatitidu se silným svěděním. Identifikují se mikroskopickým vyšetřením kožního seškrabu, průkaz je však velmi obtížný. U lišek toto onemocnění často končí úplným olysáním, vyčerpáním a smrtí (Foto i Obr. OS).

Lupovka kuří (Knemidokoptes  mutans) cizopasí v kůži běháků hrabavých ptáků. Způsobuje tzv. vápenku, což je onemocnění spojené s vytvářením výpotků smíšených  s prachem, které se ukládají ve velkých vrstvách na běhácích a znemožňují pohyb ptáků.

Obr. Larvy roztočů trombikul druhu Blankaartia sinnamaryi přisáté na kůži drozda šedohřbetého Catharus fuscater (Kostarika) (Foto ZL). Mezi trombikuly (Trombiculidae) patří i sametka zarděnková (podzimní) (Neotrombicula autumnalis) dlouhá asi 1,5 mm. Dospělci žijí dravě v půdě. Okem téměř neviditelné larvy vylézají za pěkného letního a ještě časně podzimního počasí z půdy a napadají kůži různých obratlovců včetně člověka. V podkoží lytickou činností vytvářejí kanálky, jejichž obsah vysávají. Onemocnění je označováno jako trombidióza nebo žňová vyrážka. K přemnožení této sametky dochází na teplých stepních lokalitách (Foto ZL).

Obr. Druhově velmi početnou skupinou roztočů jsou tzv. péřoví roztoči z podřádu Psoroptidia. Vyskytují se prakticky na všech druzích ptáků, přičemž jednotlivé druhy jsou vysoce hostitelsky specifické (Foto TN).

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.